Homilie Mons. Tomáše Halíka - 21. neděle v mezidobí (Vyznání u Césareje Filipovy)
Jádrem teologie je christologie, nauka o Kristu. Christologie nezačíná narozením Ježíše, nýbrž právě onou scénou, o níž jsme četli v dnešním evangeliu.
Ježíš klade svým učedníkům dvě otázky: Za koho mě pokládají lidé? – a tu důležitější: Za koho mne pokládáte vy? Kým jsem pro vás?
Obě tyto otázky jsou stále aktuální, mohou být položeny i nám.
Co si myslí lidé kolem nás o Ježíšovi? Dnes ho mnozí pokládají za jednoho z proroků – tak ho vidí víc než miliarda muslimů a také mnozí z Židů. Náboženské tradice dálného Východu v něm spatřují jednoho z avatarů, božských bytostí. Sekulární lidé ho považují za jednoho z náboženských vůdců a morálních učitelů lidstva. Kdybychom zůstali jen u tohoto hodnocení, nebyli bychom věřícími křesťany. Věřícím křesťanem je ten, kdo přijímá Ježíše za svého Pána a Mistra, kdo se chce stále stávat jeho učedníkem.
Petr jako mluvčí apoštolů odpověděl na Ježíšovu otázku: Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého. Ta odpověď je nesporně správná, Ježíš na skále tohoto Petrova vyznání vybuduje svou církev.
Ježíš je Kristus – to je nejstručnější vyznání mladé církve, stalo se tak běžným, že někteří lidé považují spojení Ježíš Kristus za jméno a příjmení. Christus je latinské slovo odvozené od řeckého Christos, což je překlad hebrejského mešaja – mesiáš, to znamená Hospodinův pomazaný.
Ale můžeme na otázku, kým je pro nás Ježíš, i dnes pouze mechanicky opakovat tuto Petrovu odpověď? Petr vyslovil slovo, nabité obrovskou energií očekávání izraelského lidu v tehdejší době. Vzápětí, jak budeme číst za týden, se však ukáže, že Petrova a Ježíšova představa o Mesiáši je zcela odlišná. Pro Petra, jako pro většinu Židů tehdejší doby, byl očekávaný Mesiáš ten, který vyžene římské okupanty a obnoví Davidovo království. Ježíšova představa mesiáše je inspirovaná prorokem Izajášem – je to muž, který svým utrpením odčiní hříchy lidu, jeho ranami budou uzdraveni. Tato Ježíšova vize se Petrovi vůbec nelíbí. Ale nepředbíhejme.
Pro další generace křesťanů, kteří už byli převážně konvertity z pohanství, už nebylo tak důležité, že Ježíš je mesiášem Židů. Vyznávali, že Ježíš je Pán – tento výraz, Adonai, Židé používali pouze pro Hospodina samotného.
Později, na Chalcedonském koncilu, církev pozdního starověku prohlásí, že Ježíš je zajedno s námi lidmi ve svém lidství a zároveň je zajedno se svým nebeským Otcem v jeho božství.
Od středověku církev používá pro Ježíše většinou titul Spasitel (Salvátor, zachránce) a Vykupitel (Redemptor). Oba tyto christologické tituly dnes můžeme přeložit jako Vysvoboditel.
Vykupitel je ten, který zaplatí otrokáři výkupné a otroka učiní svobodným. Podobný význam má i titul zachránce, spasitel.
Velmi vlivná byla poněkud spletitá teorie Anselma z Canterbury, postavená na právních teoriích raného feudalismu. Podle tehdy běžných představ se člověk prvotním hříchem stal otrokem ďábla a Ježíš svou krví za něj zaplatil výkupné a tím ho osvobodil. Anselm tuto teorii nahrazuje ještě spletitější úvahou, že urážku Boha, prvotní hřích, může odčinit jen ten, kdo je zároveň roven pachateli – člověku, ale i uraženému – Bohu, tedy dokáže to jedině Boho-člověk, Ježíš Kristus.
Tyto teorie, postavené na poměrech ve světě, který už není, patří do archivu dějin teologie, ale těžko dnes mohou sytit naši víru.
Pojem Osvoboditel je třeba nově promyslet a interpretovat.
Od čeho potřebujeme osvobodit? Od závislostí. Spása, jak jsme o tom už několikrát hovořili, spočívá v obratu od povrchního způsobu života, neautentického života, k životu autentickému, opravdovému (smíme-li si vypůjčit terminologii existenciální filosofie). Neautentický život spočívá v závislosti na povrchních věcech, člověk je řízený zvnějšku, manipulovaný veřejným míněním, reklamou a propagandou, je konformní, nežije svůj vlastní život, není tvořivý, jen napodobuje své okolí.
Člověk, který žije opravdově, autenticky, není uvězněn sám v sobě, ale sám sebe přesahuje v lásce a tvorbě. Jeho život není kopie, nýbrž originál.
Bůh nás všechny stvořil jako originály, ale bohužel mnozí končí jako kopie. Bůh chce, aby náš život byl uměleckým dílem, ale mnozí z něj udělají levný kýč.
Následování Krista není mechanické kopírování Krista – to bychom se stali karikaturou. Nemá být ani kopírováním světců; ti žili v jiné době a v jiných podmínkách. Na světcích je úžasné to, že uskutečnili z plnosti Kristovy něco zcela specifického, co bylo autentickou odpovědí na naléhavě potřeby jejich doby.
Každá doba a každá společnost potřebuje ty, kteří přijmou Kristovu výzvu „zajeď na hlubinu“, kteří budou číst znamení doby a hledat na ně originální, tvořivé odpovědi.
Kým je Ježíš pro nás? Vysvoboditelem, který nás budí z ospalosti a lenosti, z povrchnosti a konformismu, vede nás na hloubku, k obětavé lásce, která je pravdou života. On je cesta, pravda a život.
On je okno, kterým vidíme Boha při díle. On je dveře, kterými přicházíme k Bohu a Bůh k nám. Boha nikdy nikdo neviděl – jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, o něm přinesl evangelium – dobrou zprávu. Nepřeslechněme ji.
Amen.