Rozhovor s Muchovými

Rozhovor s Muchovými

OSM PLUS JEDNA OTÁZKA PRO…

Adélu a Petra Muchovy…

Manželé Petr a Adéla Muchovi ve farnosti působí jako dobrovolní pomocníci v pastoraci. Podílí se na vedení společenství Krypta, vedou víkendy pro biřmovance, pořádají  rekolekce a věnují se duchovnímu doprovázení. Kromě toho přispívají i k manželské přípravě svými přednáškami a na víkendových kurzech. Adéla Muchová se narodila roku 1977 v Praze, vystudovala teologii na Univerzitě Karlově a humanitní studia na Simon Fraser University v kanadském Vancouveru, dnes pracuje jako lektorka jazyků. Petr se narodil v roce 1968 v Praze. Za totality vyrůstal v „podzemních“ katolických a skautských kruzích. Vystudoval geografii, teologii a religionistiku na Univerzitě Karlově. Studoval i v zahraničí a několik let učil na kanadské Simon Fraser University. V 90. letech pracoval v církvi jako vedoucí Misijního centra pražské arcidiecéze. V současnosti učí na New York University in Prague a pracuje pro Forum 2000. Od roku 2001 je manželem Adély Muchové…¨

Věnujete se v naší farnosti pastoraci studentů, takže mnoho z nich má pocit, že Vás dobře zná. Málokdo však asi tuší, co je Vaší hlavní profesí. Mohli byste podrobněji popsat svůj obyčejný pracovní den?

PM: Vždy jsem měl rád širší záběr, takže nejsem člověk jedné zřetelně vyhraněné profese. Léta jsem pracoval v pastoraci (v čemž „dobrovolnicky“ pokračuji u Salvátora), také jsem přednášel na VŠ a podílel se na výchově a vzdělávání v různých kontextech. V současnosti hlavně přednáším historii a sociologii náboženství na New York University a koordinuji některé aktivity nadace Forum 2000. Vzhledem k rozmanitosti zaměření je každý pracovní den jiný. Někdy učím, jindy připravuji přednášky, vzdělávací programy a rekolekce, a jindy zas dělám na přípravě konferencí Forum 2000 nebo vedu nějaké setkání. Řídím se tedy spíše týdenním cyklem, než denním. Každý den tam mám ale pevné body – ranní čas na Hospodina a na manželku :-)

AM: I moje práce lektorky je hodně pestrá a různorodá. Vzhledem k tomu, že pracuji soukromě, tak za studenty buď dojíždím, nebo se scházíme třeba v kavárnách. Ty kavárny mám obzvlášť ráda, je to takové neformální prostředí, které konverzaci přirozeně povzbuzuje. Příležitostně učím i na vysoké škole, naposledy to byl například kurz o Franzi Kafkovi, teď připravuji sociologický seminář o náboženství ve středoevropském regionu. A jak vypadá můj všední den? Neumím si jej představit bez společné snídaně, při níž s Petrem probereme vše podstatné z nadcházejícího dne i týdne. Někdy se to zvrtne v pořádnou diskusi nad celospolečenskými tématy, ale myslím, že tento čas je pro náš vztah klíčový. Dopoledne jsem většinou doma a připravuji lekce, řeším emaily, dělám agendu práce i našich ostatních programů, a někdy i vařím. Odpoledne a večer patří studentům a noc je poslední dva týdny tak trochu olympijská…

A teď trochu osobněji: co obvykle děláte mimo pracovní povinnosti pro své duchovní, psychické a v neposlední řadě i pro fyzické zdraví?

AM: To se právě snažím pravidelně zkoumat a kupodivu již dlouhé roky docházím vždy k témuž závěru, že toho dělám pořád málo. Nicméně dlouhodobě se v duchovní oblasti snažím o denní tichou modlitbu a rozjímání Písma, psychiku uvolňuji procházkami po staré Praze, četbou a spaním. I tělo občas dostane zdravou dávku v podobě nenáročného protažení. V létě nejlépe výletem do lesů, v zimě častěji doma na rotopedu. Ten jsem si oblíbila zvlášť tehdy, když jsem zjistila, že si přitom můžu pohodlně číst.

PM: Mě psychicky dobíjí především cestování a poznávání nových prostředí. Adéla ví, že když už je se mnou k nevydržení, že mě má strčit do auta a někam vyvézt. Turistika mi pomáhá i k „fyzické údržbě.“ Duchovní kondici si snažím držet pravidelným časem ranní meditace a rozjímání, a jednou za čas se na pár dní zavřít do ticha v nějakém klášteře. Naštěstí se vždy nějaký najde.

Ptát se na záliby je podle mého názoru trochu povrchní. Jistě však jsou věci, jako je třeba pohled na stromy nebo lidskou tvář, které Vás naplňují vnitřním pokojem a tichou radostí. Smím se zeptat, které to jsou a proč?

AM: Radostí? Tou mne naplňuje plno věcí! Ze stvořených věcí především příroda – ta kanadsky divoká i evropsky upravená, harmonické mezilidské vztahy a pozitivní přístup k životu. Z lidských výtvorů miluji architekturu a tuto vášeň s Petrem jednoznačně sdílíme. Z mnoha historických staveb, zejména pak románských a gotických opatství, mi běhá mráz štěstí po zádech. Fascinují mně středověké mnišské řády a jejich spiritualita.

PM: Já se cítím nejlíp při obyčejném spočinutí v přírodě. I hodiny bych vydržel jen tak sedět a hledět na hory, moře, nebo obyčejný smrkový les. Ale i třeba pohled na Hradčany, nebo chrám v Sedlci mě může dostat do “extáze.“ Nebylo by to úplné, kdybych však nezmínil krásné chvíle ve společnosti dobrého vínka a dobré manželky…

Nemůžu se také nezeptat: co zrovna čtete a čím se to Vás samotných dotýká?

PM: Reprezentativním vzorkem je nejspíš to, co mám rozečtené na nočním stolku: mám tam něco od Wilfrida Stinissena, Thomase Keatinga, Efraima Croissanta, Henri Nouwena, pak něco z dějin cisterciáckého řádu (to mi právě zcizila Adéla), knihu manželské komunikace a nechybí samozřejmě poslední knížky Tomáše Halíka a Marka Orko Váchy…

AM: I já mám ráda rozečtené různé žánry, pak už stačí sáhnout dle momentální nálady. Teď je to například lingvistická zajímavost Zákulisí slov od Michala Novotného, výklad a rozjímání starozákonních textů Chodit s Bohemod Alfonse Deisslera, Zdraví jako duchovní úkol od Anselma Grüna a The Cistercians od Julie Roux. Také teď dočítám trilogii o posledních Přemyslovcích a prvních Lucemburcích na českém trůně od Oldřicha Daňka. Přestože jde mnohdy jen o fiktivní historické romány, baví mě prožívat historii skrze příběhy druhých. Nacházím tam hodně paralel k dnešní společenské situaci… Když si potřebuji odpočinout napětím, tak si přečtu nějaký špionážní román od Frederika Forsytha. Od něj se neodlepím, dokud se zápletka nevyřeší.

Dvojsměrná otázka zcela na tělo, která však může mnohé čtenáře povzbudit. Co považujete za své nejsilnější charisma a s čím naopak v poslední době nejvíce bojujete a jak?

PM: Myslím, že osobní charisma nejlépe vnímají ti druzí. Takže o Adéle bych řekl, že její silnou stránkou je schopnost naslouchání a citlivost pro druhé. Nejlíp to vycítí děti. A i když nemáme vlastní, všude, kde se vyskytneme, se na ni děti přilepí tak, že je musím téměř odtrhávat, když je třeba odejít. A stejně k ní tíhnou i její studenti… Dalším darem, na němž v mnohém stojí naše programy, je její trpělivá pečlivost v organizačních věcech. Nesmírně to obdivuji, neboť já bych se v tom brzy ztratil.

AM: Petrovým nejsilnějším darem je bezesporu dovednost komunikace s druhými, empatie a snaha o moudré porozumění druhým. Již dlouhé roky pozoruji, že svým slovem dokáže druhé povzbudit a nadchnout, ať už pro duchovní život nebo společenskou angažovanost. Ačkoliv je mnoho dáno jeho povahou, přesto si všímám, že pomocí meditace a systematické práce na sobě se tyto dovednosti snaží stále vylepšovat.

AM: A s čím já sama bojuji? Určitě stále hledám správnou rovnováhu mezi prací, osobním a partnerským životem. Dalším neutuchajícím bojem je také snaha o denní modlitbu a ztišení, přestože je nevnímám jako povinnost ale výsadu, stále znovu selhávám ve vytrvalosti.

PM: Já bojuji především s netrpělivostí. Často zneklidním, když se přistihnu ve stále stejných nedokonalostech. A vím, že moje netrpělivost například s některými našimi politiky je jen průmětem netrpělivosti sám se sebou.

A teď k farnosti. Co Vás osobně v naší farnosti nejvíce oslovuje a v čem vidíte největší potenciál pro studenty? Která z tváří či aktivit farnosti ve Vás vzbuzuje potěšení z „dobrého díla“?

PM: Já vidím největší dar této farnosti v její otevřenosti. Vnímám ji jako platformu bez předsudků a omezení, kam může přijít kdokoliv, aniž by se hned musel vměstnávat do nějakých kolonek. To dává nezbytnou svobodu k hledání a k růstu.

AM: Mám především radost z upřímného zájmu o víru. Zdá se mi, že sem přichází mnoho  zvědavých lidí – hledající jsou zvědaví, co jim víra může nabídnout a věřící jsou zvědaví, co jim víra ještě může nabídnout. Hodnotu farního společenství obecně vnímám i v tom, že svou duchovní cestu můžeme prožívat jednak individuálně, ale také společně s druhými. A tak mě těší, že se na našich programech setkávám s lidmi, jež mají podobné otázky jako já.

7.  Máte pocit, že můžete své charisma a schopnosti ve farnosti uplatnit ve prospěch farníků nebo Vám v tom něco brání? Pokud ano, můžete nám prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat, jak bychom Vám v tom mohli pomoci?

PM: Nepociťuji, že by mi něco bránilo. Naopak, přijde mi, že je zde ještě obrovský nevyužitý tvůrčí prostor a spíše se nedostává čas a energie.

AM: Práce, kterou děláme zde ve farnosti, mě naplňuje a též nemám pocit, že by mi někdo nebo něco z vnějšku bránilo. Možná se teď v postním období více zaměřím spíš na ty vnitřní zábrany, na své stíny a představy o životě, jež třeba nekorespondují s dobrým Božím doporučením.

Důležitá otázka pro rozvoj farnosti a vzbuzení diskuze: jaká negativa vidíte v naší farnosti? Měli byste chuť ji v něčem vylepšit, a co Vám v tom brání?

PM: Někdy mi přijde, že je zde možná až přílišná anonymita. Vím, že jsou lidé, kteří sem chodí i poměrně dlouhou dobu a nedaří se jim zařadit se nějak do celku, aby mohli říci „jsem salvátorský farník.“ Nicméně si uvědomuji, že toto je holt odvrácená strana toho pozitivního charakteru naší farnosti jako otevřené platformy, o které jsem hovořil výše.

AM: Ano, i mně se zdá, že je zde více lidí, kteří by se rádi zapojili do aktivit farnosti. Možná bychom je mohli více motivovat a povzbuzovat. Na druhou stranu si uvědomuji, že mnohé zas přitahuje svoboda „být (zatím) nepoznán“ a že ji na své cestě hledání potřebují.

PLUS: ještě osobněji

Působíte jako velmi sehraná a harmonická manželská dvojice, můžete prozradit Vaši nejdůležitější manželskou „zásadu“, je-li to vůbec možné v několika větách?

PM: Děkujeme za kompliment. Nám asi nejvíce pomáhá to, že stavíme na určité společné vizi, kterou stále znovu sdílíme a reflektujeme. Když máme vyjasněné to, co nás spojuje, máme více svobody i k rozvoji toho, v čem jsme odlišní. A v tom všem nám zásadním způsobem pomáhá dostatečná vzájemná komunikace, kterou se stále snažíme kultivovat.

AM: To je moc pěkně řečeno! Za sebe mohu říci, že život v křesťanském partnerství mě opravdu baví. Souhlasím s Petrem ohledně společného směřování, ale také si myslím, že je nutný i nějaký přirozený předpoklad. Vidím, že mnoho je dáno též našimi povahovými rysy, sourozeneckými konstelacemi, zkušenostmi z původních rodin; zkrátka je v tom jistě hodně psychologie a vkladů před manželstvím samotným. Na nás teď je, abychom to každodenním tréninkem dobře zúročili a s pomocí Boží přinesli užitek stonásobný :-)

Děkuji za rozhovor a za Vaši obětavou práci a čas.

-PJF-