Rozhovor Denisy Červenkové

ROZHOVOR S DENISOU ČERVENKOVOU CSTF

Sestra Denisa se narodila v Bohumíně v r. 1972, vystudovala češtinu a religionistiku na pražské filozofické fakultě, teologii v Itálii, nyní přednáší na katedře fundamentální a dogmatické teologie KTF UK a spolupracuje s tamějším Centrem pro studium migrace. Byla sice pokřtěna v Slezské církvi evangelické luterského vyznání,  nikdo ji ovšem v dětství k víře nevedl. Během vysokoškolských studií ji oslovilo prostředí salvátorského společenství, absolvovala zde přípravu na svátosti a v r. 1994 byla biřmována. V r. 2006 tu také složila své věčné řeholní sliby v kontemplativně-apoštolské kongregaci sester karmelitek sv. Terezie. Do řádu vstoupila v r. 1996, léta vstupní formace prožila v Itálii, zpět v Praze je od r. 2005, žije na košířském Karmelu Edith Steinové. Přednáší fundamentální teologii a teologii náboženství na KTF UK, zabývá se vztahem náboženství a (nejen současné) společnosti, mimo to se věnuje duchovnímu doprovázení, pro naši farnost (spolu s jezuity) organizuje kromě jiného rekolekce a exercicie.

Většina lidí má pocit, že Tě díky Tvému působení ve farnosti zná. Málokdo však tuší, čím máš běžně zaplněný diář. Mohla bys podrobněji popsat svůj obyčejný pracovní den?

Diář moc nevedu, leda kvůli termínům zkoušek – ne že by se snad sestřičky v klášterech nudily, ale protože máme celkem pravidelný denní řád. Trochu konkrétna: tady v Praze vstáváme k modlitbám celkem pozdě, v šest a někdy i o půl hodiny později, namísto ranního běhání kolem dětí apod. se hned pouštíme do naší hlavní klášterní práce, čili modliteb. Pokud jdeme ráno ještě i na mši, zhruba v devět mám čas na běžné pracovní úkoly v tomhle období mně svěřené: na přípravu přednášek, psaní disertace a mnoho jiných věcí včetně vyřizování exercičních a vůbec pracovních mailů, případně, když je zrovna den mé služby, vaření oběda pro komunitu nebo přijímání hostů a telefonů apod. V poledne zpytujeme svědomí, z kaple jdeme ke stolu a když není svátek, jídáme často po karmelském způsobu mlčky (pokud sestra představená nerozhodne jinak). Než se rozejdeme po své práci, znovu se modlíme breviář. V půl páté se komunita schází k duchovní četbě, kde spolu nahlas čteme a komentujeme nějaký řeholně odborný text k prohloubení našeho duchovního života. Pak opět chórové modlitby, tj. večerní chvály a půlhodina vnitřní modlitby, večeře, posléze trochu času na všecko, na co přes den nezbyl čas, a skoro na konci dne ještě pro Karmel důležitá doba komunitní „rekreace“ a v devět kompletář, po kterém začíná velké silencium. Do toho ale občas vpadne večer i přes den nějaká schůze nebo setkání, duchovní rozhovor, i pro mě den bývá krátký a nemůžu se utěšovat tím, že je to dáno, hm, …produktivním věkem, ony stejně sestry do důchodu chodí jenom teoreticky. – Ovšem i tak si myslím, že nám, co žijeme v klášterech, máte co závidět.

A teď trochu osobněji: co obvykle děláš mimo pracovní povinnosti pro své duchovní, psychické a v neposlední řadě i pro fyzické zdraví?

Každá normální řeholní sestra je 24 hodin denně v práci, proto taky ovšem potřebuje mít denní řád nastavený tak, aby se z toho nezbláznila. Všecko ideálně nahrává tomu, aby se podpořila rovnováha všech složek naší osobnosti, včetně potřeby odložit čas od času různá napětí. Což tedy zrovna nepředpokládá, že by si šla sestra brzy ráno zaběhat nebo trávit veškeré své večery klábosením v blízkých hospodách. Mimo jiné proto máme každý den tu zmíněnou rekreaci, kde se přátelsky schází celá komunita, aby se odreagovala od běžných povinností, což v praxi znamená, že mluvíme o všem možném, štupujeme ponožky, vyšíváme sváteční ubrusy, ale třeba taky… nechci tedy nikoho pohoršit… občas hrajeme karty, nebo se spolu díváme na nějaký film, záleží na kreativitě toho kterého společenství.

Ptát se na záliby je podle mého názoru trochu povrchní. Jistě však jsou věci, jako je třeba pohled na stromy nebo lidskou tvář, které Tě naplňují vnitřním pokojem a tichou radostí. Smím se zeptat, které to jsou a proč?

Jako každá správná karmelitka, která dostala od Boha za úkol krom kontemplace i trochu poletovat po světě, mívám čas od času nostalgii po setkání s Bohem v naprosté samotě a mlčení – takže když se nabídne taková příležitost, třeba na exerciciích, které nemusím doprovázet, jsem opravdu šťastná. A jinak jsem dost nevyhraněná: baví mě hledat něco zajímavého a radostného prakticky všude: ráda čtu, mám ráda jakékoliv výtvarno, hudbu, film, lidi, sníh a mrazivě čerstvý zimní vzduch, procházky po spadaném podzimní listí, vůni jarní hlíny a mírnou českou krajinu atp.

Nemůžu se také nezeptat: co zrovna čteš a čím se to Tebe samotné dotýká?

Čtu mimo jiné vlastní životopis Terezie Avilské a velmi se přitom bavím, připadám si u ní opravdu doma. Ráda zlobím přátele jezuity, že jim Ignác svěřil metodiku exercicií, ale nám Terezie a Jan od Kříže zanechali popis základních procesů každého autentického duchovního růstu, počínaje prvním nadšením a jeho vyhasnutím, přes hlubší krize smyslu až po naději, že Bůh má pro každého člověka v záloze cosi nepředstavitelně zajímavého – když ho tedy konečně necháme s námi pracovat.

Baví mě nahlížet do spletitosti lidských světů očima literatury, tedy řečeno jinak: mám zlozvyk ráda a příliš číst a těžko se to překonává, znala to ostatně i Terezie. Čili mám zrovna na stole krom odborných knih taky dopisy matky Terezy, Olgu Tokarczukovou, Vaculíkovy poslední fejetony, román Burití od brazilského spisovatele Rosy, Grygarovu knížku o vědě a víře a Jiráskovo Temno.

Dvojsměrná otázka zcela na tělo, která však může mnohé čtenáře povzbudit. Co považuješ za své nejsilnější charisma a s čím naopak v poslední době nejvíce bojuješ a jak?

Zajímá mně vlastně všecko a jsem kupodivu stále ještě nezdolatelný optimista, co se lidí týče: o nikom bych se neodvážila říct, že je to „ztracený případ“, do kterého nemá smysl investovat. Bůh to s námi přeci taky ještě nevzdal. Jsem ovšem dost tvrdohlavá, jen tak něco mě neodradí. Takže mě na jedné straně jenom máloco opravdu otráví,… ale taky mám problém občas vrátit se k prioritám a nevěnovat čas druhořadým věcem. Dead lines jsou teď mojí noční můrou.

A teď k farnosti. Co Tě osobně v naší farnosti nejvíce oslovuje a v čem vidíš největší potenciál pro studenty? Která z tváří či aktivit farnosti v Tobě vzbuzuje potěšení z „dobrého díla“?

Dělá mi radost celkové klima otevřenosti, tvořivosti a možná trochu paradoxně i proměnlivost osazenstva naší farnosti: každý podzim žasnu, když vidím sakristii plnou nových tváří lidí, kteří sem přišli přemýšlet o záležitostech víry. K druhé stránce téže věci viz otázka č. 8…

Máš pocit, že můžeš své charisma a schopnosti ve farnosti uplatnit ve prospěch farníků nebo Ti v tom něco brání? Pokud ano, můžeš nám prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat, jak bychom Ti v tom mohli pomoci?

Nemám si nač stěžovat, jen prosím o shovívavost a trpělivost ohledně agendy exercicií, je toho prostě dost a k tomu mě poslední dobou mailová pošta trochu zlobí, takže rozhodně to není úmysl, když se někdo opakovaně nedostal do Kolína apod.

Důležitá otázka pro rozvoj farnosti a vzbuzení diskuze: jaká negativa vidíš v naší farnosti? Měla bys chuť ji v něčem vylepšit, a co Ti v tom brání?

Nejdříve poznámka k té fluktuaci farníků, která je v univerzitním prostředí normální jev: těžko pak ale vzniká stabilní farní zázemí, které je ovšem taky zapotřebí. Je taky evidentní, že důraz na péči o hledající lidi, vede k čemusi, co vypadá jako zanedbání „zavedených“ farníků. Kladu si otázku, jestli ovšem můžeme čekat, že Tomáš Halík či kdo za něj, tohle vyřeší. Osobně jsem spíš pro variantu aktivnějšího přístupu různě nadaných lidí, kteří možná často trpí určitým ostychem, který jim občas brání se projevit aktivněji: ideálně má Salvátor postavit člověka tak trochu na vlastní nohy, měli bychom se naučit být např. „společenstvítvorní“ – a možná občas i unést nezdar, to když naše dobré myšlenky nenajdou podporu u dostatečně smysluplného počtu lidí, určité záležitosti prostě potřebují svůj kairos. Přála bych si víc důvěry a trpělivosti pro všecky ve chvílích, kdy se ukazuje, že Salvátor nemusí být vždycky a ve všem dokonalá farnost – kde ostatně je taková farnost?

PLUS: ještě osobněji: Mnoho lidí si myslí, že když člověk žije zasvěceným životem a dosáhne velkých prozření např. v karmelitánském pojetí „vyšších pater komnat“, nemá se sebou už žádné problémy – je tzv. za vodou. Můžeš nám to trochu osvětlit a vyvrátit? Jaké problémy řeší duchovně vyspělé řeholnice?

Až zas nějakou vyspělou řeholnici potkám, zeptám se jí. Zatím můžu odtušit, že všichni se musíme potýkat s podobnými problémy, kvůli kterým už bylo napsáno tolik moudrých knih (včetně těch, které produkují zdejší farář a kaplan Marek Orko V.). Například jak se naučit rozhodovat tak, aby to nebylo ke škodě vlastní i druhých, ale spíš k užitku, jak snést vlastní slabé stránky a vůbec brát se s humorem. Pro mě osobně zůstává důležitým tématem, jak se  modlit opravdu „ustavičně“, tedy tak, aby kontemplace pronikala opravdu celý můj život, a jak – když už jsem se tedy proto jednou rozhodla a vnímám, že to je opravdu to nejlepší, co jsem se svým životem mohla udělat – skutečně a konkrétně nechávat svůj život v Božích rukou a nepovažovat vlastní starosti (včetně té „jak to všecko zvládnout???“) za konec světa. Udržet si tichou radost z toho, jak je život vlastně zajímavý.

Děkuji za rozhovor i za Tvou obětavou práci.

-PJF-