Foto: archiv Tomáše Halíka
Václavu Havlovi by letos 5. října bylo 90 let. K havlovskému jubileu se pořádají různé akce. Naše farnost v této souvislosti přináší Havlovo laudatio na Tomáše Halíka, které přednesl při udílení Ceny kardinála Königa (Kardinal König Preis) Tomáši Halíkovi v roce 2003.
Laudatio při udělení Kardinal Kőnig Prize Tomáši Halíkovi
Vaše Eminence,
vážení přátelé,
dámy a pánové,
scházíte se tu dnes, abyste vyznamenali českého katolického kněze Tomáše Halíka
cenou kardinála Kőniga. Je mi ctí, že o něm mohu v tento slavnostní okamžik alespoň na
dálku promluvit.
Pakliže jste požádali o toto laudatio právě mne, jistě jste neočekávali, že budu
zasvěceně a zevrubně posuzovat výkon jeho kněžského působení. Takovou roli na sebe
neumím a nehodlám vzít a považuji ji za vnitřní věc katolické církve. Domnívám se přesto, že
jsem jistým způsobem oprávněn hovořit zde o Tomáši Halíkovi a že mne k tomu opravňují
mé postoje a zkušenosti z totalitní minulosti Československa.
O Tomáši Halíkovi se nerozpakuji hovořit jako o svém příteli a vzácném člověku.
Znám jej řadu let a vím, jakému obecnému respektu se dnes v české republice těší. Nebylo
tomu ale vždy a dobře vím, jakým osobním vývojem musel projít, kolik těžkostí a
protivenství musel překonávat.
Poznal jsem jej jako příjemného a vzdělaného účastníka mnoha filosofických diskusí i
nezávazných debat, jako člověka výrazného intelektu, muže pevných zásad, tvořivého,
vnímavého. Slyším-li Halíka hovořit, nemohu než závidět šíři jeho vzdělání, hloubku vhledu
do vzdálených si disciplín a řečnické schopnosti, kterých se mně samému nedostává. Jistě
k tomu přispělo i jeho studium psychologie, ale úhelným kamenem jeho přesvědčivosti je
bezesporu jeho osobní integrita, snaha o jednotu myšlení, postojů a činů.
Tomáš Halík patřil a patří k lidem, jimž služba v církvi nikdy nebránila vyjadřovat své
občanské postoje, mnohdy vyhraněné. Naopak. Své kněžské poslání umí vnímat v jeho
společenských souvislostech, což považuji za nesmírně cenné. Snad mi odpustíte, řeknu-li, že
je to dar od Pánaboha. Osobně si velmi cením jeho působení v době, kdy církev, stejně jako
každý nezávislý názor, byly v Československu pronásledovány, každá vlastní myšlenka
veřejně odsuzována a její nositelé nuceni ke společenskému vyhnanství ve vlastní zemi.
Vybavuji si dnes mnoho tváří kněze Tomáše Halíka: tvář zastánce ekumenického
pojetí církve, tvář diskutujícího duchovního správce studentského kostela, vlídnou tvář
promlouvajícího ke školákům, neznalých ještě základů víry. Za všemi těmito tvářemi však
vyvstává ta nejpodstatnější: je jí tvář člověka myslivého, tolerantního, v dobrém slova smyslu
pochybujícího, kterému je dáno formovat si především vlastní názor a nepodléhat slepě
jakékoli doktríně. Toto jeho, smím-li to tak říci, „genetické věno“ bylo rozvíjeno od ranného
dětství. Jeho otci, literárnímu vědci Dr. Miroslavu Halíkovi, se přes všechny překážky
komunistického režimu dařilo editovat dílo tehdy oficiálně nevhodného a nepublikovaného
Karla Čapka.
Jako iniciátor mezináboženských setkání pořádaných v katedrále sv.Víta na Pražském
hradě mohu dosvědčit Halíkovu vůli slyšet pravdivé slovo, které nezamlčuje odlišnosti,
naopak je v jistém smyslu vyhledává a zdůrazňuje. Různost postojů mu však neslouží – na
rozdíl od mnoha jiných – ke kritice partnera a možnosti odvrátit se od něj, ale vnímá ji jako
výzvu k hlubší diskusi. To vše vyžaduje, jak všichni víme, nesmírnou dávku tolerance a
pochopení. A Tomáš Halík ji má. I proto je pro mne reprezentantem vskutku moderního
trendu v katolické církvi.
Dovolte mi na závěr, abych přidal dnešnímu ocenění ještě jeden rozměr, pro mne
osobně velmi důležitý. Cenou, kterou je dnes Tomáš Halík po právu dekorován, je podle
mého mínění – i když jen zčásti a zprostředkovaně – splácen dluh i ostatním, kteří v dobách
komunismu přispívali k obnově a rozvoji duchovní svobody našeho národa. Je příznačné, že
se jim všem dostává takového ocenění v zahraničí.
Václav Havel
Praha, říjen 2003