Text promluvy Mons. Tomáše Halíka na 7. neděli v mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete, míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jako měrou měříte, takovou se zase naměří vám.“
Slyšeli jsme jedno z nejvíce kontroverzních Ježíšových kázání.
Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. To zní rozumně, s tím jsme ochotni souhlasit.Ale to všechno ostatní – milovat nepřátele, půjčovat bez záruky, nebránit se agresorovi… To už je příliš! Nechce po nás Ježíš příliš mnoho? Nechce po nás něco zcela absurdního? Existuje snad člověk, který je schopen se těmito slovy řídit? A jak by takový člověk asi v našem světě dopadl?
Tyto námitky jsou pochopitelné. S takovým textem nemůžeme být brzo hotovi, je třeba se s ním poprat; zápasím s ním léta i já, a co nyní řeknu, jsou jen skromné výsledky zdaleka neukončeného hledání, jak rozumět těmto Ježíšovým slovům. Jsou to složité věci, a proto víc než jindy zdůrazňuji, že se samozřejmě mohu mýlit.
Nejprve vyjasnění pojmů; to však nemá zeslabit radikalitu oněch výroků. Když Ježíš mluví o lásce a nenávisti, nemluví o emocích. Když vidíme na obrazovce určité politiky, těžko se můžeme přinutit, aby to v nás vzbudilo city vřelé náklonosti. Láska a nenávist jsou však v Bibli morální postoje, nikoliv emocionální reakce; naše okamžité vnitřní pocity těžko můžeme ovládat a tedy nést za ně plnou odpovědnost. Láska v Bibli znamená přát druhému dobro, a pokud mohu, mu to dobro také prokazovat. Nenávist znamená přát druhému zlo, a když mám příležitost, mu to zlo také udělat.
Často vzpomínám na otce Josefa Zvěřinu, který byl pro naši generaci učitelem nejenom víry a teologie, nýbrž také občanské statečnosti. Když mluvil o 13 letech, které strávil v těžkých komunistických žalářích, říkal: Byl jsem si vždy vědom, že k jedné věci mne nemohou a nesmí donutit – totiž abych je nenáviděl.
Pochopil jsem to teprve po letech: Zlo nám může způsobit mnoho bolesti a škod, avšak zvítězí nad námi jenom tehdy, když vstoupí do nás, kdy nás přetáhne na svou hrací plochu – a to se stane tehdy, když převezmeme jeho metody. Když za zlo odplácíme zlem. Když se v zápasu se zlem stáváme sami zlými. Zlo je nebezpečné tím, že je infekční. Tím nám může ublížit opravdu nejvíc. To je mnohem horší než všechny ostatní škody, které nám může způsobit.
Zlo má sebezáhubný charakter. Když se mu nepodaří druhé infikovat, obrátí se dřív nebo později proti sobě a samo se zlikviduje. Zlo se živí tím, že je schopno vyprovokovat spirálu pomsty, spirálu násilí, na které se nabalují další a další křivdy.
Jak tuto spirálu zastavit? Ježíš cituje tzv. lex talionis: jak ty mně, tak já tobě, oko za oko, zub za zub – ale ne víc! To mělo zadržet ducha pomsty a zjednat spravedlnost. Ale to Ježíšovi nestačí. Ví, že v praxi je tento rozumně a spravedlivě znějící zákon těžko dodržet. Jakmile totiž vstoupí do mezilidských vztahů hněv a násilí, pak se chová jako oheň, který lze lehko roznítit, ale těžko uhasit.
Uhasí ho ten, kdo je schopen zastavit spirálu zloby tím, že utrpěnou křivdu snese a nešíří ji dál. To ovšem vyžaduje velkou mravní sílu, sebeovládání a také připravenost k oběti.
Pro strpění křivdy, „nastavení druhé tváře“ v osobních vztazích existuje výmluvný příklad ze života svatého Klementa Hoffbauera. Když tento kněz vybíral ve vídeňských hospodách almužnu pro sirotčinec, jeden z hostů mu plivnul do tváře a navíc ho i hrubě urazil slovy. Svatý Klement si utřel tvář a klidně odpověděl: Děkuji, tak tohle bylo pro mne – a teď mi dejte ještě něco pro mé chudé.
Každý políček, každá křivda a násilí kolují světem a hledají tu tvář, která na zlo neodpoví zlem, hledají člověka, který i za cenu oběti a sebeovládání odmítne hrát s kartami, které rozdává zlo.
Když propadneme duchu pomsty, necháváme si diktovat své chování zvnějšku, těmi druhými, pouze re-agujeme. Zastavit spirálu odplaty znamená řídit se nikoliv zlem v okolí, nýbrž čerpat sílu z vnitřku, ze svědomí a z Boha: znamená to vnést do světa novou kvalitu. Znamená to řídit se nikoliv logikou jak ty mně, tak já tobě, nýbrž jak Bůh mně, tak já tobě.
Jestliže jsem někomu ublížil třeba v malé věci a zanechal v něm pocit křivdy a zlosti, nikdy nevím, jak bude tento virus dále pokračovat. Banální příklad: Když šéf dopoledne hrubě vynadá svému podřízenému, ten si pocit vzteku vyleje večer na své manželce, žena zase zpohlavkuje děti a děti jdou rozbíjet hračky nebo tahat kočku za ocas.
Ve velkém se ovšem spirála křivd a zloby roztáčí rovněž mezi státy a národy. Pocit ukřivděnosti za reparace po první světové válce byl v Německu úrodnou půdou pro nacismus, který infikoval nemalou část jednoho z nejkulturnějších národů světa primitivní nacionalisticko-rasistickou ideologií a vedl k hrůzám druhé světové války. V naší zemi pak na konci války a po ní řádění tzv. národních gard – nezapomeňme na jejich zločiny proti lidskosti na civilním německém obyvatelstvu (zejména v Sudetech) a na tzv. lidové poválečné soudy – to všechno oslabilo smysl pro právo a spravedlnost natolik, že se zakrátko mohly ve velkém rozjet zločinné komunistické monstrprocesy padesátých let. Je známé přísloví: revoluce požírá své děti.
Otázka, jak přemáhat zlo na poli politiky, ve vztahu mezi národy a státy, je ovšem velmi složitá a existují stále otevřené debaty i mezi teology, experty na sociální učení církve a jinými odborníky na etiku.
Ježíšova rada nastavit druhou tvář platí především v osobních mezilidských vztazích. Mohu nastavit jen svou tvář, nikoliv tvář někoho druhého. Nemohu se s odvoláním na Ježíšova slova vzdát povinnosti bránit bezbranné, zvláště ty, za které mám přímou odpovědnost – a bránit je v krajním případě i s užitím síly. Tváří v tvář diktátorům a expanzivním velmocím – zejména od doby, kdy existují zbraně hromadného ničení a i lokální válka může přerůst do globálního konfliktu, který může zničit celou planetu – je třeba velmi zodpovědně promýšlet etické principy i jednotlivé politické kroky. Není možné vše postavit na jedné větě z Bible nebo z Koránu, navíc často na výrocích vytržených z kontextu.
Obrana vůči zlu ve světě je velmi aktuální problém naší doby. Jak se může demokracie a právní stát bránit proti těm, kteří je i s využitím demokratických mechanismů ohrožují? V nedávné době jsme byli svědky toho, jak v zemi s nejvyspělejšími tradicemi demokracie se prostřednictvím voleb stal prezidentem amorální psychopat Donald Trump, který nakonec nebyl schopen uznat svou porážku a podněcoval zfanatizovaný dav k brutálnímu násilnému útoku na jeden ze symbolů americké demokracie a vlády práva. Možná právě tato zkušenost se slabostí americké demokracie povzbudila Putinovo Rusko k jeho dnešní politice.
Dnes s úzkostí pozorujeme, jak Vladimír Putin ve vztahu k Ukrajině a k převážně ruskojazyčným enklávám kopíruje taktiku, kterou Adolf Hitler uplatňoval vůči Československu v sudetské otázce. Budou západní velmoci opakovat tehdejší chyby a budou ustupovat jeho vydírání? A jak má Česká republika postupovat vůči ruské a proruské páté koloně, velmi aktivně působící na našem území? Jaká je tu odpovědnost obranných složek státu a jaké je úloha institucí, které mají pozitivně ovlivňovat morální klima společnosti, jako jsou média, univerzity – i církve? Smějí církve v takové době mlčet a tyto věci ignorovat?
Svět i naše země jsou ohroženy nervózní vypjatou atmosférou po vyčerpávajícím období pandemie a právem se mnozí obávají jejích ekonomických, sociálních a psychologicko-morálních důsledků. Legitimní debata o tom, kde a jak došlo k této nákaze a nakolik jsou ve všech případech očkování a karantény nutnou odpovědí na tuto nemoc, však přeskočila z věcného dialogu týmů expertů a zodpovědných politiků na ulici a výsledkem jsou demonstrace zfanatizovaných skupin, nosících na náměstí šibenice. Kdo sleduje pozorně měnící se morální klima ve společnosti, nemůže být lhostejný k tomu, že určité vrstvy nyní obracejí svou notorickou nenávist vůči „elitám“ hlavně vůči expertům a vědecké racionalitě. Když vidím záběry z jejich demonstrací, připomíná mi to scénu z Čapkovy Bílé nemoci, kdy zfanatizovaný dav rozšlape doktora Galéna i s jeho kufříkem účinného léku.
V našem nejbližším sousedství, na náměstí v Bratislavě, se konají shromáždění, kde slovenští fašisté a komunisté pod vedením zkorumpovaných politických demagogů svorně oslavují Putina a jeho záměr dostat bývalé satelity pod kuratelu autoritativního ruského impéria. Kde jsou tam lidé, kteří na témže náměstí demonstrovali proti ruské okupaci roku 1968, proti komunistickému útlaku při svíčkové manifestaci, kteří tam oslavovali pád komunismu a „návrat do Evropy“ v listopadu 89 a kteří po vraždě Jána Kuciaka způsobili konečně pád Ficovy vlády? Opravdu je to všechno zapomenuto a po strastiplné cestě z pozice východní gubernie do rodiny demokratického Západu, do Evropské unie, se opět budou objevovat komunistické standarty „Yankee go home“? Mají těžce vydobytý prostor svobody slova zaplevelit tlampače ruské propagandy, „alternativní média“, jejíž lživé a pokroucené zprávy překonávají i to, co si pamatujeme z anekdot o Rádiu Jerevan?
Opravdu jsou bojůvky demagogů spolu s průmyslem lži tzv. „alternativních médií“ schopny zmanipulovat veřejnost našich zemí natolik, že by tyto země spáchaly politickou, ekonomickou a kulturní sebevraždu vystoupením z rodiny evropských demokratických zemí a ocitly se izolovány ve sféře vlivu autoritářských diktátorů?
Jak se můžeme bránit všemu tomuto zlu? Co nám k tomu říká evangelium a naše víra?
Ježíšova slova nás nevybízejí k pasivitě vůči zlu. Nabádají nás, abychom se nenechali vyprovokovat k tomu, používat stejné prostředky: zaslepenost, lež a nenávist. Když se na demonstracích objevují šibenice, je to alarmující symptom, že infekce nenávisti v organismu společnosti vstoupila už do velmi nebezpečného stádia. Tady jsou otázky kolem očkování už jen záminkou, avšak určitý typ lidí čeká na každou záminku, aby mohl překřikovat své frustrace a strachy, kompenzovat je agresivitou. Populistické politické strany tyto ohníčky nenávisti systematicky rozdmychávají a doslova si hrají s ohněm. Podobně začínal nacismus i komunismus nebo nacionalistické války na Balkáně. Nepodceňujme tyto věci!
My křesťané nemůžeme k tomu být slepí, naivní a lhostejní, uzavírat se do zahrádek privátní zbožnosti. Především nesmíme nikdy dopustit, aby síla náboženských pojmů a duchovní energie byla zneužívána nacionalisty a populisty. Před tím jasně varuje i papež František zejména ve svých posledních encyklikách a veřejných projevech. „Křesťan nikdy nesmí být nacionalistou,“ říká jasně.
Křesťanská víra nesmí být zneužívána k nenávisti vůči lidem jiných národů a náboženství. Varovný příklad dnešního Polska ukazuje, jak spojení představitelů církve s populistickými a nacionalistickými politiky vede k tragickému kolapsu morální autority církve ve společnosti a především ke ztrátě důvěry mladé generace. Neopakujme tyto věci!
Nedávné sčítání obyvatel v české a slovenské společnosti řeklo sice poměrně málo o skutečném stavu víry, nicméně ukázalo klesající ochotu lidí se přihlásit k církvím. Tyto signály bychom neměli bagatelizovat.
V dobách, kdy ze strany pravicových i levicových politických extrémistů slyšíme výzvy k nenávisti a násilí, kdy se upevňují bubliny vztahů typu „já na bráchu, brácha na mne“, vztahů, o nichž mluví Ježíš v dnešním evangeliu, je třeba vystoupit z těchto začarovaných kruhů. Pokud budeme prokazovat dobro jen těm, kteří je prokazují nám, a na zlo budeme odpovídat stejnou nebo ještě horší mírou zla, jak můžeme vnášet do tohoto světa naději, víru a lásku? Jak může skrze naše svědectví do tohoto světa vstupovat Bůh a jeho království? Vždyť právě tato Boží kvalita, nepodmíněná láska a milosrdenství, jsou jediným lékem, kterým je možné léčit svět, zraněný násilím a nenávistí.
Bůh nás nemiluje proto, že jsme dobří, nýbrž proto, že on je dobrý. Nemáme napodobovat lidské zlo, nýbrž Boží dobrotu. A nekalkulujme s tím, že nám to něco vynese. Ježíš jasně říká, že to znamená vzít na sebe kříž.
Ježíšova slova v dnešním evangeliu šokují a provokují. Vyzývají k něčemu, co je podle našich lidských měřítek nemožné a absurdní, a pokud se někdo vydal na cestu hledání, jak tuto výzvu realizovat ve svém životě, určitě nemůže říci, že zde udělal už dost. Už od selhání Adama v ráji podléháme pokušení být jako Bůh tím, že se chceme podobat Bohu v jeho suverénní vládě nad světem. Ježíš nás vyzývá ke zcela jinému způsobu, jak být jako Bůh: podobat se Bohu v jeho velkorysé lásce, nekonečném milosrdenství a odpouštění. Nikoliv zlo za zlo, křivdu za křivdu, nikoliv jak ty mně, tak já tobě – nýbrž jak Bůh mně, tak já tobě.
Pamatujme na to, že každý křesťan je v tomto světě Boží vyslanec.