Výstava jednoho obrazu v kapli sv. Františka Xaverského
Kostel Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu
30. listopadu 2025 – 17. února 2026
Uvedení na první neděli adventní po bohoslužbě s jazzovými roráty,
která začíná v 20:00 hodin
Celý ten malý tak trochu pozapomenutý prostor kaple je jako jeden velký sen. Sen o dálce, cizích krajinách, cestě až na konec světa, dobrodružství. Na balustrádě stráží oltář hlavičky indiánů. Na hlavním obraze vidíme ležet postavu kdesi na břehu moře. Po dvířkách svatostánku se promenáduje krab. Nepřehlédnutelné jsou i mušle. Dvě roztodivné postavy jako z pohádek představují Indii a Čínu. U stropu se vznášejí zástupy andělů, dominuje záře a výhled do otevřeného nebe. Všude se mihotá zlato, valí se na diváka ze stěn i puklin expresivně žilnatého mramoru. A kde zbylo jen trochu místa, tam se vlní a proplétá fantastický dekor: ze štuku vytvarovaný, do kovu vtepaný, či jen energicky štětcem či špachtlí nahozený. Kaple svatého Františka Xaverského, kterou končí jižní, slunci přivrácená loď klementinského kostela, byla kdysi cílem hojně navštěvovaných poutí. Ale i místem tichého osobního spočinutí a modliteb, v neposlední řadě těch za dobrou smrt. Obraz ležící postavy totiž zachycuje scénu, kdy jezuitský hrdina nemocný a vyčerpaný umírá, a to 3. prosince 1552 na ostrově Šang-čchuan.
Jen jedno místo ve zdejší kapli se z této exotické bujarosti vymyká. Malý kasulový rám na pravé boční stěně zeje prázdnotou. Původní obraz je totiž již celá staletí ztracený. Neznáme ani jeho přesný motiv. Jen malá ruka namalovaná nad rámem napovídá, že zde s největší pravděpodobností také kdysi zářil xaverovský výjev. Jde totiž o aluzi na hlavní Xaverovu relikvii v mateřském chrámu Il Gesù v Římě: světcovu paži, která pokřtila tisíce pohanů. Snad tedy salvátorský obraz ukazoval Františka, jak křtí nebo káže, přímý doklad ale nemáme.
Nyní zde vidíte obraz nový, současný. A řekněme to rovnou: Ten obraz je také jako sen. Stejného rodu jako prostor, ve kterém se na čas ocitl. Autorkou je malířka Martina Staňková.
Během našich už tradičních salvátorských intervencí současného umění do starého chrámu nás totiž již delší dobu lákala myšlenka, že bychom velké akce mohli rozšířit ještě o malou výstavní řadu jednoho obrazu. Iniciátorem myšlenky byl Petr Neubert. Jako místo nejpříhodnější a nejlogičtější se nakonec v rámci celého kostela ukázal právě prázdný Xaverův kasulový rám. Při postní intervenci v roce 2025 jsme jej poprvé společně s Ivanem Pinkavou „obsadili“ jednou jeho fotografií.
Druhá pomyslná náhrada ztraceného obrazu, tedy už přímo první díl nového cyklu, se ocitá v salvátorském kostele na počátku doby adventní a současně v předvečer světcova svátku.
Martina Staňková vyšla z jednoho svého aktuálního díla. Přijala však nezvyklý kasulový tvar barokního rámu, a tak vznikl obraz nový. Nezvyklé je i jeho technické provedení. Malířka hrotem proškrabává ještě mokré temné akrylové barvy, aby se dostala na vrstvy spodnější, zářivější a barevnější. Její kresba je rázná a hravá zároveň, dekorativní až archetypální. Může nám připomínat japonské dřevořezy, tetování domorodců ale i křehkou sestru chvění Keitha Haringa. Martina Staňková z temné noci osvobozuje básnivé výjevy: květy, listy, dlouhé rostlinné šlahouny, mračné víry a hvězdy, a také dvě zubatá zvířata. Nasvěcuje nám cizokrajný prales a v něm náhodné setkání? Okamžik těsně před bojem na život a na smrt? Nebo touhu? Odhaluje nám osobní alegorie, obrazy fantazie zrcadlící i naše emoce? Jde tu o konfrontaci, hádku a svár, nebo spíš o přání po blízkosti a dialogu? Nebo právě o okamžik křehké rovnováhy?
Když jsme se nad obrazem naposledy před instalací sešli a přemýšleli nad vhodným názvem, vytáhla Martina z knihovny svou oblíbenou sbírku básní Emily Dickinsonové. Náhodně jsem nalistoval následující verše. A malířka navrhla, že je k tomu všemu taky ještě přidáme:
Se sny, tím křehkým věnem,
na chvíli zbohatneme –
pak vyhodí nás ven
od purpurových bran
do čtvrtí surových
které jsme znali dřív –
Norbert Schmidt, kurátor
Martina Staňková je absolventkou ateliérů intermédií a malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM). Má za sebou více než třicet výstavních projektů. Z poslední doby např. sólové výstavy Tiger Wanted ve Velké Bystřici, Pilgrim’s Paradise na
zámku ve Valči, Šelmám nechám tě tu napospas v Galerii Cifra v severočeské Doubici,
Holland Šukariben v pražské galerii 35m2 či účast na skupinové výstavě Osobní mytologie v galerii Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu.
Více se o Martině Staňkové dozvíte na webových stránkách www.martinastankova.cz a na Instagramu @martina_stankova.
Výstavu pořádají Akademická farnost Praha a Centrum teologie a umění Praha.
Realizaci podpořila Nadace Benetheo.
produkce: Martin Staněk
kurátor: Norbert Schmidt

