Kde je liturgie?

Omlouváme se se Vám za dočasnou nedostupnost této funkce

Články

Vzpomínky na rok 1968

Aktuality | Kateřina Černá | 21.8.2022 08:13

Tomáš Halík k 21. srpnu 1968. Foto: Prague Spring, en.wikipedia.org, CIA

Tomáš Halík byl v létě roku 1968 jako dvacetiletý student na kurzu angličtiny v Anglii. Tam ho zastihla i zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa:

"Domů jsem se měl vrátit dvacátého srpna. Protože jsem den předtím byl v Oxfordu a poněkud zaspal, tak jsem návrat o jeden den odložil - připadl právě na jedenadvacátý srpen. Ta osudová letní noc poznamenala životy dvou generací Čechů a Slováků, pro desetitisíce lidí znamenala naprostý životní předěl. I můj život by se asi vyvíjel úplně jinak, kdyby do naší země nevjely ruské tanky.

Ráno ve středu 21. srpna jsem měl sbaleno a chystal se domů. Donesl jsem si na nádraží kufry, šel na mši do Westminsterské katedrály, udělal si "rozlučkovou" procházku centrem Londýna a těšil se na to, že se do této země snad zase brzo navrátím. Když jsem kolem poledne čekal ve frontě na výdej zavazadel na Victoria Station, těsně před odjezdem vlaku do Doveru, viděl jsem před sebou nějaké Švýcary, jak zuřivě diskutují nad novinami. Podíval jsem se jim přes rameno a tam byly palcové titulky: Ruské tanky v Praze! Byl to pro mě naprostý šok.

Vrátil jsem se do českého střediska Velehrad, které vedl český jezuita pater Lang, opravdový otec celé české komunity v Londýně, a tam nalezl vášnivě rokující české studenty. Uvažovali jsme, co budeme dělat dál. Horlivě jsem vybízel k návratu, abychom šli domů bojovat proti okupantům, a oni mě zase uklidňovali, že jsou určitě zavřené hranice a nikdo se tam teď stejně nedostane.

Někteří okamžitě pomýšleli na emigraci, já jsem tu možnost v tuto chvíli pro sebe vylučoval. Rozhodli jsme se tedy zůstat ještě nějakou dobu v Londýně. Prožili jsme řadu velmi hektických dnů a snažili se získat informace a dělat, co bylo možné; například jsme obcházeli radioamatéry, aby půjčovali své vlny svobodným českým vysílačkám. Toto vysílání hrdinských českých žurnalistů bylo v Londýně poměrně dobře slyšet, i s tou střelbou za okny, patosem hymny a náhlým zmlknutím... Když to člověk poslouchá odříznut od domova, bez možnosti cokoli ovlivnit, je to ještě více drásající... V takových chvílích člověk teprve pozná, co je modlitba. Tam u tranzistorů se s námi modlili za vlast i nevěřící."

Z knižního rozhovoru Jana Jandourka s Tomášem Halíkem Ptal jsem se cest.

Související články

Kateřina Černá

Komentáře