Kde je liturgie?

Omlouváme se se Vám za dočasnou nedostupnost této funkce

Články

Cesta k dospělosti víry

Aktuality | FiLiP | 30.1.2022 00:00

Kázání o Pavlově výzvě k lásce a zralosti - Text promluvy Mons. Tomáše Halíka na 5. neděli v mezidobí

Moji milí,
tuto neděli čteme v listu apoštola Pavla Korinťanům kromě jiného tato slova:

Kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mne stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

To je velmi známý text, nazývaný Velepíseň lásky; slyšíme ho často především při svatebních obřadech. Mám však dojem, že při svatbách se lidé spíše dívají na nevěstu, než aby rozjímali o teologickém obsahu čtených biblických textů. Když nás právě žádné nevěsty nerozptylují, můžeme si dopřát malé teologické zamyšlení.
Jsem přesvědčen, že dnes stojíme před podobným novým prahem vývoje křesťanství, před jakým stál apoštol Pavel, když vyvedl mladou víru z úzkého prostředí jedné židovské sekty a uvedl ji do širokého světa tehdejší antické kultury, zejména helénské filozofie. Dnes stojíme před úkolem uvést křesťanské myšlení do dialogu se současným bouřlivě se rozvíjejícím filozofickým a vědeckým myšlením naší doby.
Svatý Pavel říká, že když člověk dosáhne dospělosti, musí odložit to, co bylo dětské. I my bychom měli být schopni dospělé, zralé víry a očistit ji od mnoha dětinských, infantilních představ.
Když Ježíš řekl, že máme být jako děti, nemyslel tím, že máme zůstat dětmi, že máme být infantilní. Dítě je pro Ježíše obrazem spontánnosti, nezáludnosti a především otevřenosti. Není to chvála nezralosti.
Podobně první blahoslavenství – blahoslavení chudí v duchu – se někdy nesprávně překládá jako blahoslavení „chudých duchem“ a vykládá ve smyslu chvály duševně zaostalých. Ježíš však neblahoslaví hlupáčky, nýbrž ty, kteří mají ducha chudých – to znamená ty, kteří jsou otevření pro jeho dary, na rozdíl od pyšných, sytých a sebejistých farizejů.
Právě ti, kdo jsou otevření pro Boží dary, mohou být Božím duchem a jeho dary, jeho charismaty, uvedeni na cestu zrání ve víře. Ze všech darů, které Bůh dává těm, kdo jsou pro ně otevření, jsou podle apoštolových slov nejvzácnější tři: víra, naděje a láska. A vůbec největší z nich je láska.
Láska podle Nového zákona není emoce, nýbrž Boží podstata: Teprve ten, kdo žije láskou, poznává Boha. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ čteme v Písmu. O přikázání lásky nikdy nemůžeme říci, že jsme ho už dostatečně splnili: Láska je cesta neustálé vnitřní proměny, na které je třeba stále pokračovat, růst a zrát. A její cíl: dokonalé spočinutí v Bohu a tedy dokonalé poznání Boha (kdy Boha poznáme tak, jak on zná nás), je vyhrazeno až okamžiku po překročení prahu mezi tímto životem ve světě, v čase, do Boží věčnosti.
Zde na zemi je naše poznání – i naše náboženské poznání – vždy nedokonalé. Vidíme jen jako v zrcadle, nepřímo, částečně, jako v hádance, říká apoštol.
My katolíci věříme, že to, co nám z pokladu víry předkládá církev, je autentické a dostatečné pro naši spásu. Tím však není řečeno, že učení, jak je církev předkládá a postupně rozvíjí v dějinách, vyčerpává celek Božího tajemství – Bůh jako tajemství bytí zůstává nevyčerpatelným, bezedným pokladem, otevřeným nekonečnému hledání.
Toto hledání Boha v lidském životě i v dějinách církve ovšem není jednosměrný pokrok, nýbrž dobrodružství cesty, která zná i temné noci a je vystavena pokušení bloudění. Z víry nikdy nesmíme udělat ideologii, uzavřený systém pouček a dogmat, naléhavě nám připomíná papež František.
První vatikánský koncil vyhlásil jako dogma, že je v kapacitě lidského rozumu dojít uvažováním o stvořeném světě k přesvědčení o existenci Boha stvořitele. Abychom tomuto článku víry rozuměli nezkresleně, je třeba si uvědomit, vůči čemu se církev tehdy vymezila. Vymezila se kriticky vůči dvěma krajnostem: na jedné straně vůči biblickému fundamentalismu a na druhé straně vůči fideismu, to znamená redukování víry na jakýsi „náboženský cit“. Ovšem stejně zavádějící by bylo redukovat víru na pouhé rozumové přesvědčení o existenci Stvořitele. Víra je něco jiného. Víra je dobrodružství lásky, nikoliv systém pouček, příkazů a zákazů, učil papež Benedikt v krásné a hluboké encyklice o lásce.
Dodávám: Víra je proměna od dětinské sebestřednosti k lásce jakožto odpovědnosti, k dospělosti jakožto schopnosti nést odpovědnost také za druhé.
Církev, věrná Písmu a tradici, nás učí, že víra, naděje a láska jsou jednak dary Boží milosti, jednak ctnosti. Ctnost je ctností jen jakožto svobodný akt; tedy oním učením je řečeno, že ve víře, naději a lásce se setkává a prolíná Boží svoboda (to, čemu říkáme milost, Boží život, Boží proudící energie, Boží sebesdílení a sebedarování) s lidskou svobodou. Vrcholným aktem lásky je sebepřekročení, sebedarování, transcendence. Bůh i člověk se sobě navzájem darují a sdílí.

Dovolte mi kratičkou filozofickou odbočku. Ve své knize Odpoledne křesťanství zmiňuji filozofický základ, který považuji za plodný pro teologické myšlení nadcházející kapitoly křesťanských dějin. Není to klasická metafyzika, na níž převážně stavěla dřívější teologie, nýbrž fenomenologie, filozofický směr, do něhož mne a řadu filozofů naší generace uváděl náš velký učitel filozofie Jan Patočka. Teologie, budovaná na základě fenomenologie, „dává do závorky“ metafyzické otázky o Boží existenci, podstatě a vlastnostech a pokorně a pozorně se věnuje tomu, jak se to, co nazýváme Bůh, zjevuje a dává v našem světě a životě. Za ona místa Božího sebedarování v našem světa označuji především akty víry, naděje a lásky.
Apoštol Pavel dal do závorky to, co tehdejší judaismus považoval za podstatné – Zákon s jeho předpisy o obřízce, obětech v chrámě, o šabatu a rozlišování pokrmů na čisté a nečisté – a do centra postavil víru jakožto osobní vztah k Ježíši Kristu. Víru pochopil jako osobní účast na tajemství Velikonoc: jako smrt starého, nezralého, sobeckého člověka v nás a proměnu v nového, dospělého člověka, schopného lásky a odpovědnosti.
Vyjádřit tuto podstatu křesťanství nedokáže jazyk staré metafyziky, nýbrž jazyk, který poskytuje soudobá filozofie – existencialismus, fenomenologie a hermeneutika.
Ve té knize Odpoledne křesťanství ukazuji, že nejde jen o proměnu a dospělost jednotlivého křesťana, nýbrž i církve – a v tom vidím smysl oné synodální reformy, ke které církev vyzval a kterou začal papež František.
Zkusme si uvědomit některé praktické důsledky toho, co se teď chvíli mohlo zdát jako příliš abstraktní zamyšlení. Pro mnoho lidí nejen kolem nás, nýbrž i v církvi, jsou poučky starých teologických učebnic, jak se obrážejí v katechismech a mnohých kázáních – mám na mysli zejména ony apologetické snahy „dokazovat Boží existenci“ – neschůdnou cestou, která k živému Bohu lidi nevede. K Bohu nevedou argumenty, nýbrž příklady proměny života.
Vezměme si inspiraci z Bible a Ježíšových podobenství – je to soubor příběhů ze života. I naše současnost, život, jehož jsme součástí, je plný příběhů důvěry, naděje a sebedarování v lásce. Kolik takových příběhů přinesla například ona velká zkouška, kterou představuje pandemie nakažlivých chorob! Nevydejme tuto zkušenost jen tomu, co se hemží na sociálních sítích. Pandemie a její důsledky přinesla nejenom medicínské, politické a ekonomické otázky, ale také duchovní a mravní výzvy, týkající se nejhlubší a nejintimnější roviny našeho života. Copak ve svědectví lidí, obětavě pomáhajících druhým, zasaženým nemocí a strachem, nezahlížíme onen existenciální obrat, který svatý Pavel nazýval láska, víra a naděje? Copak tam nevidíme Krista, přítomného jak v nemocných, tak v těch, kteří jim slouží?
Kde nacházíme v lidských odpovědích na tuto velkou soudobou zkoušku (a zřejmě budeme procházet ještě dalšími zkouškami) naději, vítězící nad strachem, zralou víru, odolávající pověrám a fake-news, a solidární lásku, překonávající sobectví a lhostejnost, tam se setkáváme s Bohem. Všude tam, kde se setkáváme s těmito ctnostmi i v jejich velmi civilní a nenápadné podobě, tam se děje Bůh.
Odložme dětské představy o Bohu v zásvětí a otevřme se tomu, jak se svatý zdroj lásky ukazuje v naší všednosti – v praxi lásky. Bůh není kdesi za kulisami našeho světa, „v něm žijeme, pohybujeme se a jsme,“ učí apoštol Pavel.
„Ubi caritas et amor, ibi Deus est“ – kde je dobrota a láska, tam je Bůh, zpívá církev ve velikonoční liturgii.
Amen.

Související články

Komentáře