Kde je liturgie?

Omlouváme se se Vám za dočasnou nedostupnost této funkce

Články

Blahoslavenství

Aktuality | FiLiP | 13.2.2022 00:00

Text promluvy Mons. Tomáše Halíka na 6. neděli v mezidobí

„Když Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí (ze svého středu), potupí a vaše jméno vyškrtnou jako prokleté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům. Ale běda vám, boháči, neboť (už) máte své potěšení. Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům.“

Když slyšíme tento text, vybavíme si patrně hned jeho známější obdobu v Matoušově evangeliu, kde Osmero Blahoslavenství je jakýmsi portálem sbírky Ježíšových výroků, známých jako „kázání na hoře“.

Hora je tam zřejmou narážkou na horu Sinaji a kázání na hoře v několika případech reinterpretuje přikázání, daná Mojžíšovi právě na hoře Sinaj. V Lukášově verzi, která je zřejmě starší a původnější, Ježíš káže na poli, po sestupu z hory. Blahoslavenství jsou zde stručnější a jsou doplněna oněmi „běda“; je to obvyklý biblický paralelismus mezi souborem požehnání a kleteb.

Ještě dvě jazykové poznámky: Když Ježíš používá pasivní tvar (budete potěšeni, budete nasyceni), znamená to: Bůh vás potěší, Bůh vás nasytí – jde o tzv. pasivum divinum, ten pasivní tvar slovesa je opisem Božího jména, které z důvodů úcty Židé nesmí vyslovovat.

Výraz „makarios“, který je v tomto textu nejčastěji překládán jako blahoslavený, znamená: blažený, šťastný – Bohem požehnaný. Opakem je člověk od Boha zavržený. Teprve když toto víme, pochopíme lépe provokativní charakter paradoxů, které tato Ježíšova programatická řeč přináší.

Pro obvyklé chápání (nejen v starozákonním světě) byl za požehnaného od Boha pokládán ten, komu se dobře vedlo. Bůh je spravedlivý, dobré odměňuje, zlé trestá – to je naivní lidové náboženské schéma, s kterým se setkáme někdy i dnes mezi určitými křesťany (zvláště perverzní ukázkou je americká sekta „Evangelium prosperity“, pronikající i k nám a slibující: když se bude člověk hodně modlit, bude brzy velmi bohatý). Toto naivní schéma stojí také za postojem některých ateistů, kteří odmítají Boha, protože Bůh není „fungující“ podle těchto představ. (Představy fundamentalistů a ateistů se často navzájem velice podobají, jenom jedni je zastávají, a druzí odmítají.)

Představa světa, kde jsou dobří hned odměněni a zlí potrestáni, je narativ pohádek, nikoliv Bible a zralé křesťanské víry. Už Starý zákon ukazuje, že takhle jednoduché to není – nejhlasitějším protestem proti tomuto naivnímu náboženství je kniha Jób. Křesťanská teologie – zvláště po tragédiích 20. století – už nezastává jednoduchou teodiceu (učení o vztahu Boha k dobru a zlu) středověku: dnešní teologie bere vážněji tragický rys v lidských životech a lidských dějinách.

Ještě před jedním povrchním čtením evangelia je třeba varovat: Křesťanství vlivem osvícenství často zužovalo víru na morálku; pod tímto vlivem pak čteme Ježíšovy výroky pouze jako morální výzvy. To aplikujeme také na blahoslavenství: říkají nám, jací máme být, předkládají nám morální vzory.

Ale o to v blahoslavenstvích nejde. Ježíš se obrací na své učedníky a neříká jim: „takoví máte být“, nýbrž spíše: „nelekejte se toho, když takoví jste, když jste se ocitli v takové situaci.“

Ježíšovi učedníci měli jistě různé motivace, představy a očekávání, když se vydali následovat tohoto Mistra. Některým imponoval jako charismatický kazatel, jiní v něm viděli zaslíbeného mesiáše, budoucího krále, který vyžene římské okupanty a obnoví velkou Davidovu říši. Z evangelia víme, že si apoštolové Jakub a Jan už zamlouvali přední místa vedle jeho trůnu.

Ježíš však hovoří k apoštolům v situaci, kdy se vydali na cestu následování a nyní se musejí ptát, zda nenasedli do nějakého špatného vlaku: opravdu nesměřují k elitě společnosti, jsou chudí, pohrdaní, pronásledovaní; jsou z toho všeho smutní, je jim z toho všeho spíš do pláče než do skoku.

Svět kolem nich (ostatně i kolem nás) zná úplně jiná blahoslavenství a požehnání: šťastní vy pracháči, sytí, zajištění, lidé s konexemi nahoře, s dobrými vztahy s mocnými, s protekcí, kteří se můžete smát a vysmívat všem okolo, vám nic nehrozí, nemusíte se o nic a o nikoho starat, ničeho se obávat. Máte nebe na zemi.

Ježíš tuto životní filozofii nesdílí. Neslibuje svým učedníkům prosperitu, světskou kariéru, moc, slávu a popularitu, život plný pohodlí a zábavy. Komu jde v životě především o tyto věci, klepe na Ježíšovy dveře omylem, s falešným očekáváním, které dřív nebo později bude zklamáno; tyto věci Ježíš nenabízí a neprodává.

Lukášovo evangelium mluví k mladým křesťanským komunitám, které jsou pronásledovány a zřejmě je další pronásledování čeká. (I my si uvědomme, že v naší době je pro svou víru pronásledováno a zabíjeno ve světě víc křesťanů než v prvních staletích za krvavých pronásledování v Římské říši; varujme se také nechutné hry na mučedníky, když nám liberální okolí právě netleská – to nejsme mučedníci.) Lukáš jim připomíná Ježíšova slova k učedníkům, které trápily pochopitelné pochybnosti, zda cesta, na níž se setkávají s tolika obtížemi, je správná. Je to správná cesta, říká jim Ježíš. Kritériem správnosti a pravdivosti života není bohatství a úspěšnost podle vkusu a měřítek tohoto světa.

Ovšem není tomu ani naopak: že je někdo chudý, to samo mu ještě neposkytuje záruku, že jde po dobré cestě. Proto Matoušovo evangelium Lukášovy výroky upřesňuje, aby nebyly pochopeny příliš zjednodušeně, doslovně a tudíž špatně. Matouš nemluví o blahoslavenství chudých (prázdná peněženka není sama o sobě žádná ctnost), nýbrž o chudých v duchu. Asi nejlepší překlad je „blahoslavení, kteří mají ducha chudoby“.

Jak jsme si nedávno řekli, nešťastný překlad „chudí duchem“ vedl k trapnému nedorozumění: k názoru, že Ježíš velebí hlupáčky. Tak tomu opravdu není.

Toto blahoslavenství se v žádném případě nedotýká lidského IQ. Mezi křesťany (i mezi těmi „úředně“ blahoslavenými a svatořečenými) nalezneme jak velké myslitele, kteří patří k největším géniům lidských dějin, jako byl sv. Augustin nebo sv. Tomáš Akvinský a mnoho jiných, tak negramotné žebráky nebo děti, zabité pro Krista. Ježíš velebí ty, kteří mají ducha chudých: kteří jsou otevření pro překvapující Boží dary – naopak od sebejistých, kteří se domnívají, že už mají monopol na pravdu, Boha a náboženství. Podobný význam mají i další blahoslavenství, jimiž Matoušovo evangelium doplňuje Lukáše, např. blahoslavení čistého srdce, milosrdní a šiřitelé pokoje. Tady nejde o osm různých druhů lidí, nýbrž o různé aspekty jednoho životního postoje: o lidi osvobozené od falešných materiálních i duchovních (i náboženských) jistot, od sobectví a sebestřednosti.

Ti lidé vnitřně svobodní vnášejí Boží království do světa. Mnozí v Ježíšově době očekávali brzký konec světa a příchod Božího království. Avšak Ježíš říká: Boží království je už mezi vámi. Boží království, podobně jako „nebe“, je metafora pro síť autentických vztahů lidí k Bohu a mezi sebou navzájem.

Tato „civilizace lásky“ (smím-li si vypůjčit oblíbený termín Jana Pavla II. a několika dalších papežů posledních desetiletí) není totožná ani s říší posmrtného života, ani s určitým společenským zřízením, ani s institucionální církví. Ano, se všemi se určitým způsobem setkává a proniká.

Věříme, že vztah k Bohu přetrvává a relativizuje i naši smrt, přesto ho nelokalizujme do nějakého zásvětí, posmrtné říše či platónské říše idejí za světem jevů. Věříme, že máme povinnost láskou a solidaritou přispívat k růstu spravedlnosti a svobody ve světě, přesto se varujme utopií a ideologií, které slibují ideální společnost. Věříme, že církev je povolána být svátostným znamením, symbolem a i jistým předvojem oné všeobecné jednoty lidstva, završené sjednocením s Bohem v Kristu, avšak neočekávejme od žádné podoby církve na zemi tuto dokonalost, ani od teologie a učení církve nečekejme úplné vyčerpání Božího tajemství.

Inspirující vize Božího království vidím kromě Ježíšových podobenství v knize svatého Augustina O obci Boží a v rozjímání O dvou praporech v exerciciích svatého Ignáce z Loyoly. Všechny tyto texty ovšem vyžadují hermeneutický přístup, intepretaci, která staví most mezi světem, v němž tyto texty vznikaly, a světem naší zkušenosti. Augustin neztotožňuje Boží obec ani s určitou společností (křesťanskou říší) ani s církví: je to životní orientace, láska, která člověka ze sebelásky vyvádí k Bohu jako prameni veškeré lásky. Rovněž bývalý důstojník Ignác vidí Boží věc jako oddíly, které zápasí Ježíšovými zbraněmi (tedy láskou a pokorou) uprostřed bitev tohoto světa, v němž se dobro a zlo stále dynamicky prolínají.

Ano, i my ve světě, ohroženém pandémií chorob, infekcemi populismu, nacionalismu a rozpínavostí velmocí, žízníme po spravedlnosti, s níž se ve světě nesetkáváme.

Vyřešíme tento rozpor mezi realitou a touhou prostým přesunutím naší touhy po naplnění z našeho světa do posmrtného života, do říše nebe a pekla, kde budou odměny pro hodné a tresty pro zlé, chudí se dosyta najedí a bohatí budou hladovět?

To by potom platila marxistická kritika náboženství jako výzvy k pasivitě a jako opia slibů posmrtných odměn a trestů. Metafora nebe (což je opět jeden biblický opis nevyslovitelného slova Bůh) však není prostě totéž, co „posmrtný život“.

Ježíšovi současníci vnímali metafory „nebe“ a „Boží království“ nikoliv jako něco, co se týká osobního posmrtného života, nýbrž jako nový svět a nové nebe, které nastanou po brzy očekávané kosmické katastrofě. Až mnohem později, po zklamání z očekávání konce světa, se tato křesťanská naděje „privatizovala“ a přesunula do života po jednotlivcově smrti a osobním Božím soudu. Představy o posmrtném osudu člověka, nebi, očistci a pekle byly záhy zapleveleny a diskreditovány množstvím lidových představ, projekcí našich přání a strachů. Tyto naivní představy vybledly nejen díky kritikům náboženství, jako byli Nietzsche, Marx či Freud, ale hlavně zkušeností války a komunistických a nacistických mučíren, které předstihly lidové představy o pekle.

Dnes vnímáme zaslíbený posmrtný život jako tajemství, jako předmět naší víry a naděje, který nebudeme raději diskreditovat našimi příliš lidskými obrazy, projekcemi našich přání a strachů. K zralé víře patří trpělivost, schopnost žít s tajemstvím, odmítat pokušení příliš jednoduchých náboženských i politických ideologií a utopií.

Marxismus sice odmítal tradiční lidové náboženské sliby, avšak sám se stal pouze „náhradním náboženstvím“. Komunismus nabídl své vlastní sliby: revolucí zajistí nebe na zemi, beztřídní šťastnou společnost. Výsledky si ještě pamatujeme. Ideologie, slibující nebe na zemi, často mění zemi v peklo. Křesťan musí být realistou: žádný stav společnosti v dějinách neobrátí ekonomickými nebo politickými prostředky zem v nebe.

Podobný druh utopie, nitrosvětské eschatologie, je kapitalistický projekt společnosti hojnosti. Vsaďme vše na ekonomické mechanismy, „neviditelnou ruku trhu“. Avšak pokud tento „marxismus naruby“ zapomene na to, že i trh může fungovat jen v určitém morálním a právním prostředí, o které je třeba stále pečovat, nahradí „neviditelnou ruku trhu“ záhy neviditelná ruka korupce. I toto si pamatujeme nebo máme dosud před očima.

Buďme střízliví a kritičtí – ale i do vlastních řad: ani církev není „nebe na zemi“. Pokud nadšení konvertité snad očekávají, že společenství křesťanů bude společenství andělů, kde se nesetkají s hlupáky nebo lidmi všelijak charakterově či psychicky pokřivenými, dřív nebo později budou trpce zklamáni. Také církev musí být, jak učil sv. Augustin, „semper reformanda“, stále se obnovující, bude vyžadovat neustálou reformu. Naštěstí dnes máme papeže, který si toto hluboce uvědomuje.

Opakuji: Světské společnosti ani církevní instituce nejsou totéž, co království Boží. Boží království začíná jako síť autentických vztahů lidí k Bohu a mezi sebou navzájem, kterou je třeba neustále budovat a vplétat do struktur společnosti a církve s vědomím, že je to trvalý úkol. Nechť nás posiluje naděje a víra, že tento proces však neukončí ani smrt, protože láska (a v ní je přítomen Bůh a jeho vláda) je silnější než smrt.

Související články

Komentáře