Kde je liturgie?

Omlouváme se se Vám za dočasnou nedostupnost této funkce

Články

Tradiční zpověď nebo duchovní doprovázení?

Aktuality | FiLiP | 6.2.2022 00:00

Promluva Mons. Tomáše Halíka na aktuální témata povolání a pokání

Řada farních, řeholních i jiných křesťanských společenství u nás utvořila „synodní kroužky“ v odpovědi na výzvu papeže Františka k hluboké reformě církve, k společné cestě hledání praktických odpovědí na Boží výzvy, obsažené ve znameních doby. Společné diskuse, provázené modlitbou, nesmějí skončit vyplněním dotazníků, které farnostem zaslaly diecézní úřady – už proto, že otázky a témata v těch dotaznících se většinou značně míjejí s životem a problémy křesťanů v našich zemích. Synodální cesta je dlouhodobý úkol, který postupně vyústí buď v příští reformní koncil, nebo v sérii plenárních synod na všech úrovních, které podobně jako např. reformní tridentský koncil přinesou i nezbytné inovace v oblasti doktrinální a disciplinární. Takové změny, jak správně upozornil novoroční pastýřský list kardinála Duky, nelze očekávat v rozpětí několika měsíců; je však nutné je zodpovědně promýšlet a připravovat už nyní.

Jedna oblast, která aktuálně vyžaduje reformu, je praxe pokání. V řadě zemí svátost smíření prakticky odumřela a i u nás mají mnozí věřící (ale i věřící kněží) s touto svátostí těžké problémy.

K úvahám o obnově praxe pokání mne inspirovala i tři biblická čtení v liturgii páté neděle v mezidobí; všechna hovoří o povolání. Ve všech třech případech povolaní lidé nereagují hrdostí na své vyvolení, nýbrž prožitkem své nehodnosti, nepatřičnosti, hříšnosti. Dar vyvolení je vede k pokoře, nikoliv k pýše. Pavel vyznává svou nehodnost, protože v minulosti křesťany pronásledoval; prorok Izaiáš se brání tím, že má nečisté rty, neboť bydlí mezi lidmi nečistých rtů, a Petr nic nevysvětluje ani nezdůvodňuje, pouze prosí: Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný. Pán si však nevybírá dokonalé a bezchybné. Bůh si libuje v paradoxech, má jiná měřítka než my lidé. Pavla ujišťuje: stačí ti moje milost, protože Boží síla se tím zřejměji projevuje v lidské slabosti.

Všichni jsme povoláni

Když uvažujeme o Božím povolání a vyvolení, neomezujme se jen na „mimořádná“ povolání. Nebojme se si přiznat, že i my jsme Boží vyvolení. Každý z nás – nejen z nás křesťanů, nýbrž každý z lidí – je Bohem vyvolený. Každého člověka si Bůh povolal a vyvolil k životu, a to k jedinečnému, nezaměnitelnému životu.

První krok vyvolení spočívá v tom, že se člověk narodil a žije. Originalita jeho povolání je pak dána tím, že se narodil v určité době, v určitém prostředí a s určitou vnitřní výbavou. A smysl jeho života je v tom, aby svá obdarování rozpoznal a maximálně rozvinul a tím odpověděl na potřeby a výzvy doby a prostředí, v němž žije.
Nemá žádný smysl se porovnávat s druhými. Každému bylo dáno přesně tolik, kolik ke svému životnímu úkolu potřebuje – a každý bude jednou souzen podle toho, jak ten úkol naplnil. „Komu bylo více dáno, od toho bude více požadováno,“ říká jasně Bible. Čím větší obdarování, tím těžší úkol, tím větší odpovědnost.

Jsme-li křesťané, pak vezměme vážně další z aspektů našeho povolání: byli jsme povoláni ke křesťanskému způsobu života. Byli jsme povoláni jako ti prostí galilejští rybáři nebo jako učený farizej Šavel – následovat Krista jako jeho učedníci.

K tomu je třeba dodat hned dvojí:
1) Tím samým nejsme o nic lepší než ti, kterým se toto specifické povolání nedostalo a které Bůh oslovuje jinak.
2) Existují – jak víme z dějin církve – statisíce různých způsobů, jak být křesťany, jak následovat Krista – vždy v určité době a určitém prostředí.

Každý z nás musí najít to své. Bůh chce originály, ne kopie. Povolání Boží je intimní oslovení, kterému se učíme rozumět v modlitebním dialogu, i když k němu můžeme čerpat podněty z různých událostí v našem životě, ze setkání a rozhovorů s lidmi nebo z četby (a nemusí to být nutně jen četba zbožných knih).
Důležitou známkou pravosti povolání je to, že nás vede k zdráhání a vědomí nehodnosti, k pokoře. Bůh nemůže pracovat s pyšnými, protože pýcha oslepuje, ohlušuje a ohlupuje lidi, činí je necitlivými pro Boží volání. Možná se mnoho povolání ke křesťanství (to znamená především povolání k praxi lásky, ke službě druhým) obtížněji rozvíjí v dobách a v prostředích, které jsou proniknuty lidskou pýchou a sebestředností: to myslím platí i o naší současné civilizaci.

Jak může být člověk vůbec vinen?

Na počátku každé bohoslužby jsme vyzváni ke zpytování svědomí a vyznání hříchů a slabostí; církev nám rovněž nabízí svátost pokání. Pokorné sebepoznání totiž otvírá srdce a svědomí člověka pro Boží hlas.

Ty oba způsoby vyznání hříchů – na počátku a mše a ve svátosti smíření – se staly pro mnohé nesrozumitelnými a neschůdnými – patrně hlavně proto, že se také vinou určité teologie a náboženské výchovy naprosto zkreslil pojem hříchu. Když dnes čtu ona „zpovědní zrcadla“ se seznamem hříchů, opatřených výstražnými hvězdičkami, aby se zdůraznily těžké hříchy (zpravidla ty, které se týkají sexuality) – ta zpovědní zrcadla, podle nichž i já jsem se léta zpovídal – nedivím se, že se v těchto „zrcadlech“ už dnes lidé nepoznávají, nevidí tam svou tvář, pravdu o svém životě. V některých případech tyto sondy do života „cedí komára a přehlíží velblouda“ (řečeno slovy Bible). Obsesivně neurotické fixace na detaily sexuální nekázně často zakrývaly skutečně závažné chyby v existenciálním zaměření života, jako je například sobectví a sebestřednost či marnění času a energie.

Ano, rozumím tomu, proč v řadě zemí svátost smíření prakticky zanikla. Když se dnes setkávám při svátosti smíření s lidmi, naučenými ve chvilce před mší odříkat stereotypní seznam banalit, musím je přerušit: Promiňte, ale tohle už mohu sám doříkat za vás. Ale co z toho považujte opravdu za důležité, za to, co vás odděluje od Boha? Jak to souvisí s tím, čím reálně žijete, s tím, o co vám v životě jde, s tím, na čem stavíte svou víru a svůj duchovní život? V řadě jazyků výraz „hřích“ znamená dluh. Ptejme se, co dlužíme svému povolání a vyvolení.

Dříve, než jsem se dostal k dílům současné morální teologie – knihám autorů, jako byl např. Bernard Häring, který si ještě i po koncilu od určitých církevních autorit vytrpěl své – a k moudrým a zkušeným zpovědníkům, jako byli v naší době třeba pater Reinsberg, Bonaventura Bouše nebo Mons. Hermach – jsem prožil velký obrat v chápání hříchu při četbě jedné důležité a nesnadné knihy. Byl to Kafkův román Proces. Za klíčové místo v něm pokládám kapitolu Ve velechrámu a odpověď Josefa K. knězi: „Jak by člověk mohl být vůbec vinen? Všichni zde jsme přece lidé, jeden jako druhý.“

Tahle věta mi přinesla odpověď na nesnadnou otázku po smyslu tohoto pozoruhodného a mnohoznačného díla a odpověď na otázku, v čem spočívá vina Josefa K. – a vina člověka naší doby. Dnešní poznání biologických, genetických, kulturních a sociálních podmíněností lidského chování nám nabízí houštinu výmluv, jimiž můžeme zakrýt svou svobodu – a tudíž také svou odpovědnost. Vše můžeme vysvětlit, zdůvodnit a omluvit působením řady víceméně vnějších a málo ovlivnitelných okolností.
„Jsme jeden jako druhý“ – ale možná právě to je naše veliká vina. Možná právě konformita a povrchnost života – to, že žijeme, jak se žije, jak je nám to určeno zvenku – je vinou, patrně těžší než mnohé z toho, co lidé šeptali či snad dosud šeptají v šeru zpovědnic.

Naše jedinečné já, k němuž nás Bůh povolává, se pak mění v neosobní „ono“, „ono se“ – tak se to přece dělá, tak se to říká, tak se dnes žije, to přece dělá „každý“. Onen neurčitý, neosobní každý, „ono se“ – das man, man lebt, man spricht – je podle filozofa Martina Heideggera charakteristikou neautentického života, života na povrchu.

Obrácení – které od nás vyžaduje Ježíš – není pouhé „polepšení“, nýbrž právě procitnutí a odvrácení od povrchního, neautentického života. Bůh nás nebude soudit podle oněch seznamů hříchů a pseudohříchů, nýbrž podle autenticity, pravdivosti či nepravdivosti našeho života, podle věrnosti našemu osobnímu povolání – podle toho, zda jsme se dost pečlivě ptali, proč nás Bůh poslal na svět, a snažili se tento nezaměnitelný úkol splnit.

Seznamy hříchů nebo duchovní doprovázení?

Možná není třeba naříkat nad tím, že mnohé zpovědnice osiřely. Patrně ona klasická – a přiznejme si, v mnoha případech zcela jalová – tradiční podoba zpovědí bude dále zanikat. Nemálo křesťanů přece ví, nebo alespoň tuší, že to, co je odděluje od Boha, jsou mnohem hlubší a zároveň subtilnější skutečnosti, než je to, co vyčíslují tradiční „zpovědní zrcadla“ – seznamy hříchů, na nichž jsou ty „smrtelné“ označeny hvězdičkou.

Během třiačtyřiceti let své kněžské služby jsem vyslechl desetitisíce zpovědí. Po mnoho let nabízíme v naší farnosti kromě svátosti pokání také duchovní rozhovory, které jsou obvykle delší a hlubší, než to dovoluje běžná podoba svátosti, a týkají se širšího kontextu života. Věřím v sílu milosti, kterou nabízí svátost smíření, avšak obávám se, že tuto sílu oslabuje přílišné spoléhání na „opus operatum“ svátosti, odtržené od dialogického pohledu na celý životní kontext věřícího, na jeho cestu zrání, kterou je možné vnímat jen v rámci dlouhodobého doprovázení.

Ano, to, co je velmi potřeba a co právem bude od služby církve stále více očekáváno a požadováno, bude kvalifikované, trpělivé a opravdu uzdravující duchovní doprovázení. Nikoliv „vedení“: žádné řízení zvnějšku a nahrazování vlastního svědomí a vlastní odpovědnosti člověka. Je třeba doprovázení – s porozuměním a respektem ke svobodě a odpovědnosti každého, povzbuzení a podpora na cestě k zralosti a odpovědnosti. Je třeba kvalifikované asistence při tomto největším úkolu duchovního života – umění rozeznávání, rozeznávání Boží vůle, rozeznávání Božího hlasu od projekcí našich přání a strachů a rozeznávání svého specifického povolání. Role zpovědníka jako soudce, který s pohledem do kodexu církevního práva nebo manuálů morální teologie uděluje příkazy a zákazy, patří do minulosti. „Zpovědnice není mučírna, nýbrž součást polní nemocnice, obvazující a léčící rány,“ říká opakovaně papež František.

Člověk musí nakonec udělat svá rozhodnutí sám a nést za ně odpovědnost, avšak na křižovatkách rozhodování by neměl být sám: správná rozhodnutí zrají v dialogu. K praxi empatického, dialogického doprovázení, která je velmi potřebná a bude žádaná, by měla církev především vychovávat ty, kteří budou pověřeni pastorační službou. K službě duchovního doprovázení je třeba duchovních lidí, což ovšem zdaleka neznamená jen lidí s kněžským svěcením. K duchovnímu doprovázení není bezpodmínečně nutné kněžské svěcení, i když spojení kněžské svátostné služby s uměním duchovního doprovázení je velmi žádoucí – avšak charismata lidí jsou různá. Budeme potřebovat mnoho vhodných, teologicky i psychologicky kvalifikovaných lidí, kteří mohou do své pastorační služby vložit také mnoho i ze své vlastní manželské a rodičovské zkušenosti a zkušeností i ze svých profesí v necírkevním prostředí. Vzpomeňme na vzpomínky svatého papeže Jana Pavla II., jak ho léta duchovně doprovázel a formoval laik – a takových případů je mnoho.

Nemám vůbec na mysli nahrazení pastorace psychoterapií – věnoval jsem se oběma oborům a mohu vidět jejich podobnosti i rozdíly. Jistě, ten, kdo působí v pastoraci, by kromě teologického vzdělání měl mít určité vzdělání a praxi též v oblasti psychoterapie, přinejmenším natolik, aby dokázal rozeznat, které problémy už nespadají do jeho kompetence a kde je nutné odkázat na psychoterapii. Avšak duchovní doprovázení je víc než překonávání psychických obtíží nebo podpora osobního růstu.

Je třeba lidí, kteří budou umět rozvíjet podpůrnou a terapeutickou moc víry, svátostí a modlitby, duchovního života a podpory zdravých věřících společenství. Potřeštěné formy „zázračných uzdravování“, s nimiž se setkáváme v mnohých tzv. charismatických či letničních uskupeních sektářského typu, jsou jen patologické odpovědi na správně vycítěnou aktuální potřebu: Je třeba rozvinout léčivou moc víry a věřícího společenství. To se zpravidla neděje efektními rituály, zneužívajícími náboženská gesta k psychické manipulaci. Spíše jde o trpělivé naslouchání a tiché hledání v modlitbě.

To je naléhavé zejména v době, kdy strach a nejistoty vedou lidi k populistům, náboženským fundamentalistům, pověrám a k lehkověrnosti. V době mnoha nejrůznějších nabídek je třeba rozvinout umění duchovního rozlišování, kulturu kontemplativní modlitby a kontemplativního vztahu k životu. V době mnoha patologických náboženských i politických sekt, kde se lidé vzájemně utvrzují ve strachu a nenávisti vůči druhým, je třeba opatrovat místa usebrání a školy křesťanské moudrosti a zralosti.

Je třeba si vzájemně trpělivě naslouchat a společně naslouchat Bohu – opakovaně zdůrazňuje papež František v souvislosti se synodální reformou. Všichni jsme povolaní – vyvolení k svobodě, k pravdivému, šťastnému, autentickému životu ve vztazích lásky, ke službě druhým. Snažme se porozumět svému specifickému povolání a krok za krokem je naplňovat.

Související články

Komentáře