Články

Tomáš Halík: Pseudonáboženství F – příklad náboženské patologie

Aktuality | Martin Staněk | 12.11.2020 00:00

Autor předkládá hypotézu, že za různými typy religiozity lze najít podobné rysy.„Pseudonáboženství F“ ( f jako fundamentalismus, fanatismus a farizejství) spojuje je přes všechny rozdíly především podobnost mentalit – selektivní účelové používání náboženské rétoriky v rozporu s etickým jádrem tradičních náboženství, odpor proti historickému a hermeneutickému přístupu k náboženství, intolerance („vlastnictví celé pravdy“), spojování náboženství s mocenskými zájmy určitých politických kruhů apod.

Co mají společného teroristé, vykřikující náboženská hesla, křesťané, podporující Donalda Trumpa, radikálové pro-life skupin, odpůrci papeže Františka, zasílající mu „synovská napomenutí“, bojůvky „na obranu bílého heterosexuálního muže“ nebo pokus Jaroslava Kaczynkého vytvořit v Polsku autoritativní katolický stát?
Podívejme se na ně blíže:

1) Teroristé hlásící se k islámu a vykřikující náboženská hesla jsou dnes nejnápadnějším, nejznámějším a nejnebezpečnějším příkladem náboženské patologie. Zcela ignorují etické zásady islámu a zneužívají citáty, vytržené z kontextu posvátných textů, k rozněcování nenávisti a šíření násilí.

2) Křesťané podporující Donalda Trumpa zcela ignorují, že amorální populistický politik celým svým osobním životem, jednáním a vystupováním odporuje morálním zásadám křesťanství. Stačí jim, že účelově používá protipotratovou rétoriku a jsou schopni ho zcela slepě následovat a podporovat. Žádný politik není mesiáš – k prorocké úloze církve patří kritika a „desakralizace politiků“, prohlašujích se za spasitele; jsou to jen lidé se svými přednostmi a slabostmi.

3) Radikálové pro-life skupin ignorují fakt, že kriminalizace potratů není jedinou a nejvhodnější cestou k ochraně nenarozeného života. Například zpřísnění zákonů o potratech v Polsku povede zřejmě pouze k potratové turistice polských žen do okolních zemí a nebezpečným domácím potratům. Dosavadní legislativa většiny evropských zemí nikoho k potratům nenutí. Odvaha rodičů přijmout i těžce zdravotně postižený plod a starat se trvale o těžce handicapované dítě je obdivuhodným morálním hrdinstvím; k hrdinství však nemůže být nikdo nucen, zejména ne moralizátory, kteří „ukládají lidem těžká břemena, ale sami se jich prstem nedotknou“ (srov. Mt 23,4).

4) Odpůrci papeže Františka zasílající mu “synovská napomenutí“ jistě nejsou žádní teroristé nebo náboženští fanatici. Jsou to často skutečně „dobří a spravedliví“ křesťané, kteří mají upřímnou starost o identitu katolické víry, chápané jako nezměnitelný ahistorický systém doktrinálních tvrzení. Tento systém do sebe perfektně logicky zapadá, avšak při závanu reality života se hroutí jako domeček z karet. Zastávají přesně onen typ legalistického náboženství, se kterým celoživotně zápasil Ježíš z Nazareta.

5) Fašistické bojůvky „na obranu bílého heterosexuálního muže“ navazují na tradici „Ku-Klux-Klan“, které se kdysi zaměřovalo na útoky proti černochům, Židům a katolíkům. Dnes tyto skupiny podněcují nenávist zejména vůči gayům a migrantům. Základem jejich ideologie je xenofobie, strach z kulturní odlišnosti. Rádi se vydávají za obránce „křesťanského Západu“. Dosud se pohybují zejména v rovině verbální agresivity (hlavně na sociálních sítích, ale i na fanatických mítincích), tyto bojůvky by však mohly snadno sklouznout k násilí a teroristickým činům na způsob islamistického extrémismu, s nímž mají mnoho podobných psychologických rysů. Tragikomická je jejich přítomnost v postkomunistických zemích včetně České republiky, kde „bílého heterosexuálního muže“ ohrožuje – jak poznamenal jeden publicista - nanejvýš obezita.

6) Pokus Jaroslava Kaczynského vytvořit v Polsku autoritativní katolický stát je nebezpečným příkladem spojení náboženství a politiky, který přispívá k radikální sekularizaci polské společnosti a diskreditaci křesťanství zejména u mladé generace a u vzdělaných lidí. Někteří biskupové strašením fikcí „tsunami homosexualismu, horšímu než komunismus“ postupně skutečně tohoto „démona“ vytvořili, vdechli mu energii svého strachu a vpustili ho do společnosti. Vytváření démonů místo snah o dialog a pochopení je vždy nebezpečné.
Pokusy vytvořit „alianci konzervativních biskupů visegrádských zemí“, po které volal Steve Bannon, někdejší poradce Donalda Trumpa (pravděpodobně dosud ve vězení za finanční podvody), by vedly k diskreditaci církve v tomto regionu, k záměně křesťanství za extrémně pra-vicovou politickou ideologii. Jde o pokus navázat na afinitu určitých katolíků k autoritativním režimům (jako byl Slovenský štát nebo Francovo Španělsko a mnoho dalších), která se církvi v dějinách vždy tvrdě vymstila.
Polská církev je nyní vystavena vlně odhalených skandálů a zároveň reakci na Kaczynského politiku. Tato vlna může být očistná, je a bude však bolestná. V jádru stojí nutnost „rozvodu“ mezi katolicismem a nacionalismem. Toto spojení má hluboké historické kořeny a v minulosti nesporně napomohlo k udržení polské národní identity. Nyní však dochází k změně civilizačních paradigmat a pro vitalitu polského křesťanství je nezbytné za „ikonami polskosti“ znovu objevit evangelium, víru, osvobozenou od nacionalismu a politické protekce.

Domnívám se, že všechny tyto jevy lze zahrnout do celku, který nazývám „pseudonáboženství F“ (F jako fundamentalismus, fanatismus a farizejství). Spojuje je přes všechny rozdíly především podobnost mentalit – selektivní účelové používání náboženské rétoriky v rozporu s etickým jádrem těchto náboženství, odpor proti historickému a hermeneutickému přístupu k náboženství, intolerance („vlastnictví celé pravdy“), spojování náboženství s mocenskými zájmy určitých politických kruhů apod. Selektivní přístup k náboženským zdrojům, „exkulturace náboženství“ (ztráta původního kontextu), činí z tohoto fenoménu sekulární „občanské“ a politické náboženství (civil religion). Obsahová stránka je druhotná, hlavním spojovacím prvkem je spíš emocionální náboj.
Zdůrazňuji, že „pseudonáboženství F“ je teoretický konstrukt na způsob Weberových ideálních typů, který má pomoci najít společné rysy zdánlivě nesrovnatelných jevů a hlouběji jim porozumět; neznamená to, že u všech těchto fenoménů lze nalézt všechny ony rysy, příp. je najít ve stejné intenzitě. Předkládám tuto teorii jako hypotézu.
Fenomén pseudonáboženství F je třeba podrobit psychologickým, sociologickým, teologickým a kulturně historickým empirickým zkoumáním, zabývat se jeho příčinami a důsledky. „Pseudonáboženství F“ parazituje na náboženstvích, blokuje jejich etický potenciál a rozvíjí to nebezpečné, co dřímá v „stínové stránce náboženství“, v pozůstatcích mocenského zneužívání náboženství v minulosti. Je třeba analyzovat, které typy religiozity jsou zvláště náchylné k těmto zneužitím a kde hledat potenciál „morální imunity“ uvnitř náboženských tradic vůči těmto patologickým typům. Např. dosud velmi slabý vliv historicko-kritického přístupu k posvátným textům v islámské teologii činí islám více použitelným pro pseudonáboženství F; podobně je tomu s křesťanským fundamentalismem. K tomu, aby fundamentalismus přerostl ve fanatismus a fanatismus v terorismus, je ovšem třeba řady sociálních okolností.
Vůči alianci jevů, spojených v „pseudonáboženství F“, je nezbytné posilovat alianci lidí přes názorové hranice – těch, kteří se snaží nabídnout pozitivní alternativu: náboženství jako školy k překonávání egoismu, ke kultivaci pudů (zejména pudu agresivity), k překonávání strachu a podpoře hodnot solidarity, spravedlnosti a mírového soužití. Významné impulsy k tomu přináší encyklika Fratelli tutti papeže Františka. Před křesťanskými teology stojí úkol promýšlet teologii a spiritualitu této „širší ekumény“ (nebo slovy encykliky Fratelli tutti „nového bratrství).
V zemích, kde „pseudonáboženství F“ už silně zachvátilo tradiční církevní struktury a kde nastává hluboká krize důvěry v církev, je nutné vrátit se ke kořenům evangelia a začít opravdu „novou evangelizaci“. V zemích, jako je Česká republika, církev už zdánlivě nemá co ztratit. Ve skutečnosti je však třeba se jasně distancovat od projevů „pseudonáboženství F“, které kriticky myslící veřejnost od církve odhánějí, avšak zároveň přitahují a fascinují lidi, prahnoucí po jednoduchých odpovědích na složité otázky a „neotřesitelných jistotách“. Je potřebné ukazovat na alternativní příklady křesťanských skupin, které se poctivě snaží o inteligentní, promyšlenou interpretaci víry, o rozvíjení osobního duchovního života (kontemplativního přístupu ke skutečnosti) a aktivní účast křesťanů v občanské společnosti, v kulturních, vzdělávacích a ekologických iniciativách, v posilování ekumenismu, mezináboženského a mezikulturního dialogu. Křesťané by neměli chybět mezi těmi, kdo posilují ve společnosti imunitu vůči populismu, fake news a konspiračním teoriím. (Bohužel, zastánci „pseudonáboženství F“ často právě tuto společenskou patologii horlivě podporují.) Naštěstí křesťanská otevřená ekumenická společenství v České republice již existují a mohou být zdrojem naděje i po pravděpodobném kolapsu dosavadních církevních institucí (např. systému farní správy).
Záleží jak na otevřenosti a vzdělání těch, kteří nesou oficiální odpovědnost v církvi, tak na iniciativě a zodpovědnosti „laiků“. Pro hledání adekvátních odpovědí na „znamení času“ je nutná zcela svobodná diskuse v církvích. Určitým příkladem takové diskuse je „synodální proces“ v katolické církvi v Německu.
Uvědomme si, že dění v křesťanském prostředí má velký význam pro život společnosti jako celku, protože křesťané jsou jeho nezastupitelnou součástí, nehledě na procentuální zastoupení. Dnes stojí na křižovatce.

Tomáš Halík
Autor je teolog a sociolog

Související články

Komentáře