Postní plátno přidává k půstu těla i půst zraku. Podle starého církevního zvyku zahaluje nejposvátnější část kostela: presbytář a hlavní oltář se svatostánkem po celou dobu postní. Zatím nejvýraznější z řady současných vizuálních intervencí do prostoru akademického kostela Nejsv. Salvátora u Karlova mostu se opírá právě o tento starobylý církevní zvyk.
Pozdně středověká postní plátna byla bohatě posetá výjevy, znázorňujícími jako biblia pauperum – bible chudých dějiny spásy. Známé je např. Velké žitavské postní plátno z roku 1472 s devadesáti biblickými zobrazeními od Stvoření po Poslední soud. Nejstarší postní plátna, která se objevují už na přelomu tisíciletí, však byla prostá, v přírodních barvách bez jakýchkoli ilustrací či symbolů kříže. Nové salvátorské postní plátno o rozměrech 6 × 12 m se inspiruje právě touto původní jednoduchostí a jasností. Připomíná podle starých výkladů jak jeruzalémskou chrámovou oponu, která se roztrhla o Velikonocích ve chvíli Ježíšovy smrti, alegoricky pak mlhavost Starého zákona před příchodem zákona Nového či skrytost Ježíšova Božství, tak také – v určitém kontrapunktu k úctě vystavované či pozdvihované eucharistie – porušenost člověka a jeho neschopnost dohlédnout nejposvátnějších skutečností. Eucharistie se původně sloužila samozřejmě za postním plátnem. Tento dynamický – či chcete-li ikonoklastický – aspekt má v sobě něco velice současného. Ukazuje relativitu našeho poznání a vlastních schopností. Pro někoho může ohromné bílé plátno, které jako cizorodý prvek ruší teplou barokní zdobnost kostela, znázorňovat mrazivou mlhu zoufalství, kdy jeden neví, jak dál, kdy je mu přímo zatarasena cesta do budoucnosti a vzata veškerá víra a naděje ve smysluplnost vlastní existence. Někdo naopak může v této „prázdné stěně“ spatřit jediný možný současný způsob, jak znázornit práh k transcendenci. Jak jednou napsal Romano Guardini, správně formované prázdno prostoru a plochy není pouhou negací obraznosti, nýbrž jejím protipólem. Vztahuje se k obraznosti podobně jako mlčení ke slovu. Jakmile se mu člověk otevře, pocítí v něm tajuplnou Přítomnost. Vyjadřuje aspekt posvátna, který nelze zachytit tvarem a pojmem.
Norbert Schmidt
foto Martin Staněk