Rozhovor Roberta Huga

8 + 1 otázka pro

ROBERTA HUGA, titulárního varhaníka salvátorského.

Robert Hugo se narodil v roce 1962 v Praze, vyrůstal v Brně. Po ukončení gymnázia Jana Nerudy v Praze vystudoval přírodovědeckou fakultu UK, prošel základní vojenskou službou u motostřeleckého pluku ve Stříbře a po ní absolvoval hudební fakultu AMU v oboru hudební teorie. Zde také studoval varhany u prof. Milana Šlechty. V roce 1992 založil soubor Capella Regia Praha, učil na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře, přednášel hudebně-teoretické předměty na Vysoké škole pro duchovní hudbu v Görlitz, současné době externě vyučuje na Akademii staré hudby FF Masarykovy univerzity v Brně. Jako varhaník kostela sv. Salvátora působí od roku 1990. V říjnu 2009 se mu narodil syn Daniel.

Většina lidí má pocit, že Vás díky Vašemu působení ve farnosti zná. Málokdo však tuší, čím máte běžně zaplněný diář. Mohl byste podrobněji popsat svůj obyčejný pracovní den?

Předem Vám musím říci, že všechny moje odpovědi budou trochu zmatené, protože tři měsíce po narození syna mám ještě pořád život nějak nestandardní a vzhůru nohama. Kromě toho, hudebníci mají program už sami od sebe trochu neuspořádaný. To je dáno především faktem, že koncerty jsou večer, chodí se pozdě domů a pozdě se vstává.
V mém oboru (tzv. autentická interpretace staré hudby) se převážně pracuje projektově, tzn., zkouší se zhruba týden před koncertem nebo zájezdem formou soustředění, neboli téměř celé dny. Kromě toho takové projekty velmi často vedu a hodně času tedy věnuji vlastní přípravě.
V poslední době se zabývám barokní a klasickou hudbou na území Čech, což je kupodivu velmi nevyčerpaná oblast evropské kultury. Té hudby existuje mnoho, ale téměř nic z toho není vydané a znamená to tedy využívat primární prameny. V praxi to představuje nutnost strávit hodně času v archivech (českých i zahraničních) a možná ještě více doma u počítače při jeho zpracování. Na to navazuje buď psaní článků, nebo (což je zábavnější, ale náročnější) příprava koncertů. Pro představu, z větších projektů nás čeká teď před Velikonocemi oratorium F. X. Brixiho na Pražském hradě a před prázdninami Myslivečkova opera v barokním divadle v Českém Krumlově. Poslední dobou stále víc vidím, jak důležitá je příprava a dobrá organizace projektů. Kromě toho občas píšu pořady pro rozhlas (teď např. o pražských barokních oratoriích – budou se vysílat letos v březnu), vystupuji s Jiřím Stivínem a také hrávám různé příležitostné koncerty.

A teď trochu osobněji: co obvykle děláte mimo pracovní povinnosti pro své duchovní, psychické a v neposlední řadě i pro fyzické zdraví?

Za svoji druhou (spíš to bude třetí nebo čtvrtá) profesi považuji kavárenské povalečství. S několika kamarády (z farnosti i mimo ni) se tomu intenzivně věnujeme. Jde skutečně o promyšlenou paravědeckou činnost. Domníváme se, že k vyspělé kultuře předválečného Československa patřily diskuse umělců, literátů a vědců v příslušných lokálech. Samozřejmě to bylo odvozené z kaváren vídeňských a pařížských, ale i ty pražské měly svoji velkou poezii, v některých případech (např. nám dobře známý Montmartre), šlo téměř o vykřičené podniky, ale zvučným jménům, která se v nich objevovala, to zřejmě na popularitě nijak neubíralo. Velmi hezká informativní tabule o tomhle fenoménu visí např. v Café Louvre (doporučuji ke studiu, je tam popis asi padesáti staropražských podniků). Jinak si pro poznání oné atmosféry ve Vídni můžete také přečíst knížku Svět včerejška od Stefana Zweiga.
Možná si řeknete, že to musí být vyčerpávající. Možná ano, ale vyvažuji to občasným (a někdy i velmi pravidelným) chozením do posilovny. Musím říci, že tento „chrám moderního světa“ mi neobyčejně pomáhá, psychicky i fyzicky. Mám za sebou dokonce dlouhá období velmi pravidelných návštěv. Bohužel se musím přiznat, že v poslední době jsem v tom velmi polevil.

Ptát se na záliby je podle mého názoru trochu povrchní. Jistě však jsou věci, jako je třeba pohled na stromy nebo lidskou tvář, které Vás naplňují vnitřním pokojem a tichou radostí. Smím se zeptat, které to jsou a proč?

I kdybyste se na ně zeptala – záliby jsem Vám právě vylíčil (hudba a kavárny). Nicméně mám na Vaši otázku velmi konkrétní odpověď: tichou radostí mne naplňuje tvář mého tříměsíčního syna a také tvář jeho maminky. A na stromy se dívám hlavně na naší zahradě. Ty mne ale nenaplňují ani vzdáleně vnitřním pokojem – pořád něco potřebují – očesat, prořezat, sklidit popadaná jablka atd. Dělám to vlastně rád – tedy když jsem už uprostřed té činnosti – ale než se k tomu donutím, to bych Vám raději nevyprávěl. Ale kdyby Vás skutečně zajímaly mé záliby, tak velmi rád vařím (nedávno jsem se naučil např. dělat „ragout“ podle M. D. Rettigové) a velmi mne baví knižní vazba. Tomu se věnuji zřídka a velmi amatérsky, nicméně jsem kdysi koupil vybavení knihvazárny a občas je používám.

Nemůžu se také nezeptat: co zrovna čtete a čím se to Vás samotného dotýká?

Asi Vás zajímá vše ostatní než odborná literatura – té čtu nejvíce a věnuji se tomu vlastně téměř výhradně. Jinak čtu rád detektivky – v poslední době mne zaujala hlavně P. D. Jamesová a její komander Dalgliesh a také Bratr Cadfael Ellis Petersové. Odedávna mám ale rád tzv. tvrdou americkou školu, Hammeta, Chandlera, Rosse Macdonala a další. Kromě toho čtu s potěšením historické romány – v poslední době se mi moc líbí italská dvojice Monaldiová – Sorti se svými špionážními thrillery z baroka, jejichž hrdinou je kastrát Atto Melani, tajný agent ve službách Ludvíka XIV. Ty knížky mě baví dost hlubokým vhledem do historie i do hudby (Sorti je profesí muzikolog). Zajímavá je i hluboká znalost pramenů. Některé z nich jsou ale v kritickém aparátu románů obratně zfalšovány, aby souhlasily s dějem knihy.

Dvojsměrná otázka zcela na tělo, která však může mnohé čtenáře povzbudit. Co považujete za své nejsilnější charisma a s čím naopak v poslední době nejvíce bojujete a jak?

Přiznám se, že hru na charismata nemám moc rád. Snažím se, abych dobře dělal to, co dělám (v případě farnosti to znamená dobře hrát na varhany, provozovat ostatní hudbu v našem kostele – např dirigovat Mozartovo Requiem atd). Zda mám jiná charismata, to přenechávám k posouzení ostatním. Na druhé straně bojuji s mnoha věcmi, s nesoustavností, nedotažeností, povrchností a mnoha dalšími. Budete se mi asi smát, ale bojuji s tím hlavně proto, že to snižuje kvalitu hudby, kterou provozuji (hmm – a možná to má co dělat s kvalitou života, který žiji, nebo ne?)

A teď k farnosti. Co Vás osobně v naší farnosti nejvíce oslovuje a v čem vidíte největší potenciál pro studenty? Která z tváří či aktivit farnosti ve Vás vzbuzuje potěšení z „dobrého díla“?

Dá se říci, že mne naše farnost neobyčejně baví. Podle mého názoru je to velmi příjemné a živé intelektuální společenství, které může svým členům přinášet dost bohaté intelektuálně- kulturní vyžití. V intelektuální rovině vidím také největší potenciál pro studenty. Ale domnívám se, že o tom to celé není nebo alespoň nemá být. Víte, já třeba cítím svou duchovní nedokonalost: v modlitbě, v prožívání bohoslužby a dalších věcech (nevím, asi to máme takhle všichni) a potěšení z dobrého díla mám vždycky, když se mi podaří nějak přispět k duchovnímu rozměru celého našeho konání.

Máte pocit, že můžete své charisma a schopnosti ve farnosti uplatnit ve prospěch farníků nebo Vám v tom něco brání? Pokud ano, můžete nám prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat, jak bychom Vám v tom mohli pomoci?

Jak jsem už řekl, je pro mne hlavní dobře vykonávat funkci varhaníka, nebo chcete-li kapelníka, či ředitele kůru (jak říká Tomáš Halík). Myslím, že ze strany farníků mi v tom nic nebrání, pokud mohu, tak bych jen poprosil, aby se zpívalo s radostí a aby se snažili i ti, jimž to nejde. Já vím, že je to těžké, náš kancionál není snadný, jeho nevýhodou je, že pracuje s tzv. obecnou notou – neboli na principu historických kancionálů, které měly více textů než nápěvů (nebo také málo či vůbec žádné) a využívaly obecně známých melodií. Tohle je pro dnešního člověka těžké (intelektuálně náročné), protože má text fixovaný na nápěv. Ale snažme se to zvládat, protože dále má už náš zpěvník už jen samé výhody: souvislosti textů písní s příslušnými texty liturgickými, využití nejkrásnějších zpěvů z pokladu české duchovní písně atd. Jsme intelektuální farnost, a kde jinde by se měl takový zpěvník uplatnit než zde?

PLUS: ještě osobněji
Jste jeden z mála současných aktivních členů farního týmu, kteří viděli a zažili farnost v jejích počátcích. Jak jste se cítil ve farnosti na počátku 90. let a jak se zde cítíte nyní?

Ano, pamatuji si dokonce, jak jsem tu začal. Hrál jsem zde jednou koncert s orchestrem Gioia della musica, který už bohužel už dávno neexistuje. Když jsem o několik dní později odvážel cembalo, oslovil mne Martin C. Putna, který sem chodil ministrovat. Tehdy jsem začal hrát hlavně na studentských mších. Cítil jsem se jako student, který může hrát v krásném kostele na varhany. A hlavně to byly varhany historické, barokní, což jsem vždycky chtěl, takže to pro mne bylo splnění jistého snu. To víte, pamatuji všechny kostelníky, kteří se tu vystřídali, pamatuji většinu kněží, ty trvalejší, i kratší či delší záskoky. Samozřejmě můj vztah ke kostelu prošel různými peripetiemi, to ani jinak nejde. Jsem moc rád za atmosféru i možnosti, které teď máme. Na začátku se ještě nedalo moc hovořit o farnosti, jak ji známe dnes. Mnoho aktivit neexistovalo, neměli jsme tehdy ještě prakticky žádné prostory a pro mnohé činnosti nebyly ani další podmínky, tohle by bylo opravdu na hodně dlouhé vyprávění. Například na restaurování varhan v takovém rozsahu jako nyní bychom tehdy nemohli ani pomyslet.

Vaše pozice na kůru během mše je do jisté míry výjimečná, jak vnímáte bohoslužbu takhle z výšky?

Řekl bych spíše, že má pozice je výjimečná teprve teď, protože díky restaurování velkých varhan sedím skoro přímo mezi lidmi. Musím říci, že se mi dole líbí. Nahoře sedím velmi často úplně sám a tady mám lepší pocit účasti na bohoslužbě.

Co přineslo narození potomka do Vašeho života?

Zmatek, křik, radost a pohodu.

Děkuji za rozhovor a za nezapomenutelnou hudební péči. (-PJF-)