Představujeme vám novou farní asistentku Mgr. Janu Pláteníkovou

PJF: Milá Jano, vítej! Představ se nám prosím trochu a pověz nám, jak tě napadlo ucházet se o místo farní asistentky?

Díky, jsem moc ráda, že se věci vyvinuly tak, že jsem po mnoha letech „přistála“ v salvátorské farnosti! Stalo se tak zajímavou shodou okolností, v které osobně vnímám Boží řízení a znova žasnu, jak je Bůh vtipný a dobrotivý – a hlavně věrný.

Pocházím z Kroměříže, moravského města s bohatou kulturně-duchovní tradicí a do Prahy jsem přišla v devadesátých letech jako studentka. Když jsem minulý týden začínala Paule pomáhat s různými drobnostmi a pozvolna se tak nějak včleňovat, dýchly na mne doby, kdy jsem k “Salvoušovi” chodila na nedělní a úterní mše. Byly to doby začátků, nedělní mše zdaleka nebývaly narvané k prasknutí a v sakristii se v úterý odehrávaly zajímavé besedy na odvážná témata. Pravidelně tam usedaly dnes již velmi vyhraněné a veřejně známé persony, tehdy členové akademické obce, jako Martin C. Putna, Jan Jandourek nebo Michal Semín. Od té doby uplynulo spoustu let, já jsem se naučila anglicky, začala pracovat v reklamě a médiích a získávat zkušenosti po světě a Salvátorská farnost se rozrostla a rozkvetla do mnoha směrů.

Když začalo být studium teologie přístupné laikům a obecně široké veřejnosti, začalo i mne lákat. Jsem „cradle catholic“, pokřtěná 8 dní po narození, vyrůstala jsem v rodině, která v místním farním kostele zajišťovala vše od kostelničení, ministrování, přes zpěv žalmů a služby akolyty a lektora. Asi nejvíc ze tří dětí v naší rodině jsem vždy tíhla k rozvíjení duchovního života, strašně mne bavilo náboženství a asi i filosofie a všelijaké hlubokomyslné úvahy o nesmrtelnosti chrousta, stále jsem něco četla nebo spisovala a všecky ty věci kolem víry a kostela jsem brala hrozně vážně a poctivě. Měla jsem i štěstí nebo dar v tom, že jsem byla vždycky v zóně působnosti duchovních osob – za minulého režimu se v naší farnosti pohybovaly tajné mladé řeholnice františkánky, také salesiáni a salesiánští spolupracovníci a věnovali se nám – dětem a mládeži. Dnes je mi jasné, že krom toho, že se na nás snažili nějak výchovně a formačně působit, se také za nás modlili – za náš dar víry, abychom našli své místo ve službě církvi a světu a tak. Tehdy bych si vůbec nedokázala představit, že budu studovat teologii, nebo se zapojovat do pastorace jakožto laik (výukou náboženství, vedením modlitebních setkání apod.).  A už vůbec ne, že se třeba budu účastnit misijních týdnů s františkánskou rodinou (ve které jsem jako členka Sekulárního františkánského řádu našla svůj duchovní domov), nebo že se budu motat v kuloárech OSN v New Yorku a lobbovat spolu s bratry františkány za rodinné hodnoty. Každopádně to tak nějak vyplynulo, že jsem se v r. 2005  odhodlala ke studiu oboru Křesťanská výchova a během té doby zrálo taky v rámci mé neformální činnosti to volání se nějak více zapojit do pastorační činnosti církve.

To se dařilo poslední roky doma na Moravě, kdy jsem díky kombinaci dálkového studia teologie, výuky angličtiny a vcelku nenáročného životního stylu mohla žít v takovém ústraní a klidu a jít víc na hloubku – cosi, po čem jsem v době hodně akčních a produktivních předchozích let v Praze a Vídni asi i dost vnitřně prahla. Podařilo se taky nějak víc ponořit do kořenů mé rodiny, rodu, kraje a tradice a všemu tomu tak nějak přitakat a vzít to hlouběji za své. Kdo je z Moravy, zvlášť jihovýchodní, pochopí.  Prostě kroj, hody a ta moravská duša v našich lidových… to je nevypověditelné! (Je to ovšem vyzpívatelné… a vytancovatelné!!)

Od září jsem zpátky v Praze, přišla jsem původně pracovat na Arcibiskupství. O tom, že se u Salvátora hledá farní asistentka za Paulu jsem se dozvěděla náhodou a do řízení se bez váhání přihlásila.

PJF: Na co se v této nové životní etapě nejvíce těšíš?

Hodně se těším, že se budu moci podílet na pastorační činnosti zajímavé a živé farnosti s nezaměnitelným a neopakovatelným duchem, která prostě nese rysy svého duchovního otce a je takovým jeho dítětem, nyní už docela v rozpuku:) a že budu moct jejímu životu přispět. Těším se na spolupráci s členy týmu, kteří mi přijdou perla vedle perly. Navíc klidná léta v Kroměříži se vyznačovala mnohem nižší koncentrací možností, kontaktů a impulsů – a tak i na zpestření v tomhle směru se těším. Už to přišlo tak v akorát pravou dobu. 

PJF: Jano, děkuji za rozhovor a přeji ti krásný čas v naší farnosti.